Tady se k nám připojuje kamarádka hasička Zuzka, určujeme směr pochodu a vstříc hradu vyrážíme. Nahoru. Nahoru a nahoru. Děti to sice mírně odrazuje, ale zase nahoru. Nakonec se vysněný hrad objeví před námi a týmy mají v obálce napsán první úkol. Ano, naši stateční účastníci jsou rozděleni na dva týmy. No a cože mají dělat? Zjistit otevírací hodiny hradu. Ono by to nebylo tak těžké, ale zadání úkolu je napsáno, ano přátelé, v morseovce. Řešení je obtížné a dlouhé, nakonec se však daří. Pokračujeme tedy kam? Ano, do kopce.

A je tu druhý úkol. Nasbírání dvaceti žaludů ale není takovým snadným úkolem, jak se na začátku zdá. Napočítat jich totiž přesně stanovenou sumu je takřka pro všechny nad jejich síly. Fotíme se ve stromu a kráčíme dál.

A šlapeme a šlapeme…a čeká nás další úkol. Teda mě ne, ale ostatní jo. Budou zpívat. Ze zpěvníku. Při chůzi. Jde to ztuha, těžce, mnohdy to připomíná zpěv jen vzdáleně…Za chvíli však povinná kulturní vložka končí. Procházíme lesem dubovým, dostáváme se až k rozcestí. A Somík vytahuje „něcojakopetky“, plní je vodou…a za přivázané provázky si obě skupinky berou svoje propriety na další úkol, a to donést co nejvíce vody až k Boudě. Nakonec se zdaří, v Boudě si dáváme svačinu a pokračujeme dál.

Aby to nebylo takové monotónní, nyní musí obě skupinky spočítat všechny turistické značky od Boudy až Pod Tlustou horu. Úkol sám těžký je ještě doprovázen obtížemi se značkami, jež se dělí v zásadě do tří typů – normální, vybledlé a zabělené. Které počítat a které ne, to je někdy těžké trilema… Nakonec se sice obě skupinky rozcházejí od oficiálního počtu, jedna se však tomuto číslu blíží přeci jen víc. A jelikož bylo dopřáno dětem moc prostoru, nyní jim trošku kyslíku ubereme. Takže Somík vytahuje provázek a přivazuje členy týmu za nohy pěkně k sobě. A jdeme. Koordinace moc nejde, ani hlavní koordinátorka Katka nezvládá koordinovat (schválně, kolikrát lze v jedné větě použít slovo „koordinovat“ ?), slyšíme občas i nějaká nevraživá slova na adresu provázku…ale nám volnonohým to nebrání v královské zábavě :-).

Trasa se kvůli nedobrému provázku tedy alespoň zkracuje, po rozvázání raději utíkáme před rozvášněným davem…ale ne, brali to klidně. Po tomto traumatickém zážitku už pokračujeme přímo až k průlezkám. Zde si trochu zablbneme, zejména most je velmi oblíben. Po řádném vyčerpání všech sil a mnoha pokusům se obejít na kládě (že? :-) ) pokračujeme v cestě, tentokráte s kopce dolů až na náměstí, kde se loučíme se Zuzkou, nastupujeme do trajflu a frčíme zpátky do Otrokovic.

K tomuto článku je založena fotogalerie.