Píše Chico:

pátek 29. června – 1. přípravný den

Jak plyne čas, podmínky pro stavbu našeho tábora se postupně mění. Tatam jsou roky, kdy jsme tábor mohli stavět celý týden - letos jsme si museli vystačit se třemi dny. Zdá se to málo, ale protože máme tspoustu kamarádů, jsme táborníci šikovní a dorůstají nám mladé naděje, vše jsme zvládli.

V pátek jsme toho stihli celkem dost – Martin s Karlem se věnovali místu z nejdůležitějších – latríně a to tak, že velmi důkladně. Když už byla jáma tak hluboká, že se Martin skoro nemohl dostat ven, bylo jasné, že letos se návštěvami tohoto místa vůbec nemusí šetřit. Mezitím povstala dvě týpí a (světe div se!) obě takřka napoprvé! Inu, odborná literatura, řádně nastudovaná, spolu se zápalem a odhodláním dělají divy! (Díky, Macku!)

Znaveni ale spokojeni po dobře odvedené práci jsme ulehli do spacáků a ukolébáváni praskotem přírodně rozdělaného ohně usnuli.


sobota 30. června – 2. přípravný den

Sobota byla ještě plodnější než pátek – oko nezaujatého pozorovatele umístěného vysoko nad našim tábořištěm muselo zaplesat, jak se ti mravenečci tam dole činili. Kuklík s Olšákem se jako obvykle pustili do své parádní disciplíny – stavění kuchyně, Martin s Karlem se přeorientovali na stavbu hřiště, aby jsme konečně mohli světu ukázat naši novou volejbalovou síť, Tomáš se s vervou pustil do výroby posezení ve sněmovišti, stavěla se další týpí, já s Brejlíkem jsme stvořili megalomanský propletenec určený k odložení mokrých věcí táborových, Michal nám chirurgicky přesnou rukou zašil roztrženou chlopeň týpí a tak dále. Všichni přiložili ruku k dílu a naše tábořiště utěšeně vzkvétalo.

Nejmonstróznější akci tohoto dne bez obav věnuji zvláštní odstavec. Mohutný smrk, před několika lety nešikovně shozený lesáky napříč naší tůňkou, během poslední doby nevydržel nápor gravitace a zlomil se přímo do místa našeho oblíbeného koupaliště. Proto bylo třeba namasírovat svaly a stovky kilogramů vážící kolos odsunout někam jinam. Nejdřív jsme museli zahnat pesimistické hlasy pohrdavě informující, že „s tím nehneme“ a pak se šlo na věc. Spousta paží a silné lano se spojily a ono to šlo – kláda se hnula. Nebudu vás dlouhou napínat – podařilo se nám došoupat strom až na místo, kde obvykle bývá hráz, takže nakonec z toho byl nový rekord ve výši vodní hladiny naší tůňky v celé historii táboření (nepočítáme-li takřka povodňový stav z roku 2001 – viz foto)


neděle 1. července – 3. přípravný den

V neděli zbylo připravit pár dalších věcí – většinou jsme tahali dřevo z lesa a následně jej zpracovávali do kuchyně. Nesmím opomenout Kuklíkův tarzaní výlez do koruny stromu za účelem kvalitního přichycení našeho padáku, který letos nahradil u potoka maskovací síť, pod níž vždycky nacházíme útočiště před slunečními paprsky. Vpodvečer zbyl ještě čas na dovybavení kuchyně stolem, lavičkami a dalším sortimentem – prostě tak, jak jsme zvyklí, aby kuchařky i stolovníci měli po celý čas tábora patřičný luxus.


pondělí 2. července – Příjezdový den zběsilé westernové honičky

A bylo pondělí. Táborníci dorazili tradičně po skupinkách a ihned na nás vytasili svoje nové objevy – od té doby víme, že nejvíc teď frčí panenka „Majsín“ a těsně za ní se v hitparádě umístila „Toutaly spájs“. Ale protože na táboře si každý lehne, jak si ustele, nastal čas pustit se do výroby postelí. Letos nás dorazila opravdu spousta, takže se tábor rozdělil na tři rody, jejichž starší členové se zhostili úkolů, které v minulých letech povětšinou patřili nám ještě starším. A tak to má přeci být, ne? Proto jsme se ani nenadáli a každý táborník měl svou postel, nastěhovanou v týpí spolu se svou bednou.

Jenže pak se to stalo. Odněkud ze západu se přihnal Indián a za ním dva kovbojové – střelba, křik, panika, co vám budu povídat... Indián ve spěchu prolétl naším tábořištěm a kovbojové, když nás zahlédli, raději vzali do zaječích zpátky k cestě. To ale nebylo všechno – rudokožec cestou vytratil (nebo snad úmyslně zahodil?) jakýsi svitek, kterého jsme se samozřejmě hned chopili. V našich rukou byla jakási mapa, jenže... co to? Pravý horní roh chyběl. Proč? Kdo jej má? Vrátí se kovbojové? (Ne, Anežko, nevrátí...) Takové otázky nám málem nedaly spát první táborovou noc. Nakonec jsme ale přece zabrali a nechali si zdát úvodní skutečně táborový sen.


úterý 3. července – Den dostihového nového koření pašovaného v kufru

Premiérové táborové ráno představilo každodenní rituál – eyapaha (neboli vyvolávač) vzbudí vybraným příslovím osazenstvo, následuje vítání Slunce zpíváním Písně k východu Slunce, osvěžující běh k brodu, rozcvička a ranní hra. Pokaždé stejně a pokaždé trochu jinak – tak to chodí ráno co ráno na táboře. Hned první ranní hra ukázala, kdo má dispozice stát se číšníkem či servírkou (ale pozor, v restauraci už vám z tácku nebudou padat jen brambory! :-))

Dopoledne už se rody naplno pustily do mezirodového zápolení. V lese za brodem, kde se obvykle odehrávají všechny dobrodružné lesní hry, se rozpoutal hon na zvířátka. Kdo si odchytil nějaké zvíře a pomocí otázek se dohádal k tomu, co je vlastně zač, získal bod pro svůj rod.

Odpoledne vypukla Velká pardubická – žokejové zuřivě poháněli své oře a na jednotlivých stanovištích odpovídali na otázky. Pokud byl žokej na odpověď krátký, mohl se poradit s koněm. Jenže takový kůň vám toho moc nepoví, maximálně naznačí kopýtkem...

Chvíli poté se rozjela oblíbená hra Pašeráci, při které hrála velkou roli rychlost, ale i fantazie dětí. Nebylo důležité jen proběhnout do cílového kruhu, ale také si pašované zlato (v našem případě mušličky) fikaně schovat, protože na každém rohu číhal nějaký ten hlídač. Myslím, že byste se divili, kde všude na těle se dá najít skrýš pro lup...

První celý den rozhodně nedal nikomu vydechnout. Zatímco v kuchyni Tuli s Ivčou a Katkou kuchtili něco k večeři, po tábořišti se rozvážným krokem plížili vodnáři. Tedy nejen vodnáři, ale i býci, blíženci či váhy – hráli ale hru, která se nazývala Vodnáři. Nevěřili byste, jak obtížné je pro některé jít, veden poslepu, s ešusem vody a cestou jej skoro celý nevylít. Rekordmanem byla suverénně Anežka, která povětšinou držela ešus pod úhlem přibližně 45° a s její vodou to také patřičně dopadlo.

Večer přišla první velká pecka z našeho arzenálu večerních programů. Zazněla znělka, přivítal nás „Čmaňa“ Brejlík a zpoza plachty začaly vylézat tajemné osobnosti. Ano, hádáte správně – je to dnes už trošku pozapomenutá soutěž Kufr a její disciplíny – vysvětlování a předvádění slov, dumání nad tajemnou věcí a na závěr hádání osobnosti skryté v tajemném obraze. Po tomhle se jistě každému usínalo skvěle...


středa 4. července – Den zpěvníků

Zatímco v Americe slavili Den nezávislosti, my na táboře jsme trošku přemlouvali počasí, aby nám ukázalo svou lepší tvář. Sem-tam sprchlo, o nějakém tom teple taky nemohla být řeč, takže jsme většinu dne strávili v týpích nad nějakou tou hrátkou z „mokrého programu“ nebo poctivou (nebo trošku odfláknutou) přípravou na velké sobotní klání – Hodinu pravdy.

Až odpoledne se obloha trochu vybrala, a tak jsme popadli naše nové dva ringo kroužky a velký turnaj v ringu mohl začít. Modrý i červený kroužek létaly jako o život a my natahovali ruce a nohy do nemožných pozic, jen aby to u všech plantážníků nespadlo na zem. Večer jsme se sešli v kuchyni, kde si každý vybojoval sólovým pěveckým výstupem nový táborový zpěvník. Do večerky zbývalo ještě pár desetiminutovek, takže jsme stihli zapět několik songů a pak už šup do spacáků.

Málem bych zapomněl zmínit, že naše tři rody představily své názvy. Od dnešního dne na táboře byli Zelení jeleni, Modří bobři a aby se to nerýmovalo úplně všechno, tak ještě Žluté ještěrky. Mapou, kterou nám zanechal tajemný Indián, začaly rody postupovat – tak rychle, jak jim stačily zásoby zlata, které získávaly za mezirodové hry.


čtvrtek 5. července – Den mumifikové lochnessky na výletě

Jakožto protřelí táborníci víme, že čtvrtý den bývá kritický, na zranění či jiné nepříjemnosti náchylný, proto po ranní mýdlové štafetě nastal čas pro poklidnou vycházku do okolí. Vzali jsme to „do zákazu“ (nehledejte za tím nic nelegálního, je to prostě cesta, u které kdysi bývala značka zákaz vjezdu) a pak pořád nahoru až k výhledu na Barnovskou přehradu. Když jsme se všichni pokochali dalekohleděním, byl čas najít místo k uchystání oběda. Ještě to chvíli trvalo, než jsme kousek před Barnovem zrobili provizorní vařič tvořený ohněm, klackem, kotlíkem a dvěma páry rukou. Pak už jsme se pustili do společného jídla – pěkně po trampsku – všichni z jednoho kotlíku. Do žaloudků ještě přibyly dva makovce, opečený chleba a mohli jsme se chystat k odchodu. V pořádku jsme dorazili do tábora a tam nás po chvíli odpočinku čekal další nenáročný program.

Každý rod měl za úkol v lese vytvořit co nejvěrohodnější napodobeninu Lochnesské příšery. Svými (ne)stvůrami nás, porotce, příjemně překvapily všechny tři kreativní skupiny. Na cestě se zmítala Lochnesska hadovitá, u hustníku zase čekala Lochnesska nejvíce podobná psu Baskervillskému a u brodu pro změnu Lochnesska připomínající obrovskou lentilku s lopuchovou tlamou. Nádhera!

Nakonec dne přišla trošku akčnější hra – Na mumie. Jakmile Kedar zavelel, počaly se vybrané mumie za pomoci svých mumijních kolegů mumifikovat, aby posléze vyrazily na strastiplnou mumi-cestu. Podepsat se pusou, sníst bez rukou rohlík a napít se vody, na závěr pro mnohé téměř nepřekonatelná překážka v podobě balónku s vodou čekajícího na propíchnutí ústy drženým kolíkem.

Večer nás ještě přišla pozdravit krásná duha – to si nás asi příroda chtěla trochu udobřit za předchozí deště...


pátek 6. července – Heřmánkovský masakr antivšiváckým šampůingem aneb den kořeněného koňského masa

V našem kmeni máme děti nadmíru vynalézavé, a tak si představte, že si nehrají jen s panenkami nebo na staré babičky (téměř nejoblíbenější hra), ale dokonce na všiváky a nevšiváky! Že nevíte, o co jde? My také ne, ale pro jistotu jsme umyli hlavy oběma skupinám. Ani jsme netušili, jak může být hromadná vlasová hygiena zábavná...

Na první pohled nenápadná, na druhý však neskutečně zábavná a akční hra - to je Maso. Teoreticky při ní stačí jen oběhnout kruh a vrátit se na své místo, ale v praxi je to opravdu "maso". Užili jsme si nadmíru - prudkého běhu na útěku před soupeřem, nelítostného zápasu při volbě "proti", výbuchů smíchu při pozorování přetlačování např. Matesa s Brejlíkem, Marky s Anežkou a především sourozeneckého zápolení Valči s Honzíkem. Možná vás překvapí, že Honzík prostě neměl šanci...

Jedna z náročnějších her byla přichystána na cestě od tábora. Poznat jen po čichu nějaké to kořeníčko je úkol celkem snadný, ale co když visí ve výšce přibližně tří metrů? Pak čichači pomůže dlouhá tyč a síla ostatních členů rodu. O humorné situace nebyla nouze – např. když Honzík po chvilce čichání prohlásil, že „je to určitě kakao“ nebo když Eliška po očichání vítězoslavně oznámila světu, že je to koření...

Souběžně ostatní rody absolvovaly také hru Nosiči vody, při které se lavoru s vodou musel držet každý a zároveň bylo nutno absolvovat náročnou cestu.

Trochu živelnosti jsme si užili během hry „Mrskpetkou“. To máte tak: jedno družstvo odhodí PET-láhev co nejdále a započne si počítat oběhnuté kroužky, zatímco druhý tým sprintuje za PETkou a už už ji háže dál. Původní myšlenka, že to „budem házet jen po tábořišti, děcka, jo?“ vzala za své už po několika minutách, a tak jsme se prodírali všelijakými kudlibabkami, bodláky a vysokou trávou – ještě že Odra tekla daleko a mezi námi nejsou žádní prvotřídní atleti ve vrzích a hodech trénování...

Večer jsme se ocitli opět v „začarovaném lese“ – no, dobře, tak v tom lese za brodem, ale takhle to zní líp :-) A začala hra na zloděje koní. Každý rod si více či méně střežil své koně a zároveň vysílal útočníky lovit do cizích stájí. Všichni lovci i obránci se vyblbli dosytosti a uléhali do spacáků dostatečně znaveni.


sobota 7. července – Nervózní návštěvní den s pow-wow, hodinou pravdy a zvuky lesa

Jak jistě všichni víme, Indiáni (za jejichž „potomky“ se tak trochu považujeme i my) uznávali jako magické číslo sedmičku, a tak není divu, že právě 7.7.2007 jsme uspořádali otevření se světu – konkrétně rodičovstvu, které se sjelo za našimi malými i většími členy.

Ranní hra se ale konala jako obvykle a tentokrát se osazenstvo tří rodů pokusilo překonat světový rekord v délce provazu z oblečení. Pak už se naše parkoviště začalo plnit automobily a tábořiště novými tvářemi.

Po kafíčku, obědu a nějaké té krátké vycházce či vyjížďce jsme pozvali všechny přítomné do společného kruhu a ukázali světu, že umíme nějakou tu indiánskou správně halekací písničku či originální tanec. Byl to krásný pohled na maminky, tatínky, babičky, děti, psy ve víru tance a indiánských písní. Naučili jsme se pár lakotských bojovných songů a na závěr nasadili pow-wow korunu patřící nejlepšímu tanečnímu páru. Kdo totiž vydrží tančit Činčinádu déle než zpěváci vydrží zpívat, zaslouží si velký obdiv. Myslím, že mnohým se točí hlava ještě teď, když si na závěrečný tanec vzpomenou...

Nezapomněli jsme zvěčnit celé osazenstvo návštěvního dne na společné fotce a po rozloučení také vyfotit jednotlivé rody a Náčelnickou radu.



Další velká událost přišla zanedlouho po večeři. Téměř týden měli táborníci na to, aby se co nejlépe připravili na hodinu „H“ neboli na Hodinu pravdy. Tento večer se ukázalo, kdo odfláknul trénink a kdo se vytrvale věnoval nácviku svého nelehkého úkolu.

Jako první nastoupila Sam, která sice natrénovala vázání šesti uzlů až na 52 vteřin, ale nakonec ji zradil až poslední (rybářský) uzlík, který ji připravil o výhru.

Honzík si na třicetivteřinové pinkání ping-pongovým míčkem příliš nevěřil a také neuspěl.


Jako první se radovala z výhry Eliška, která se správně zorientovala ve světě zvířat a rostlin. Výhrou jí byla slíbená projížďka na koni.

Jen kousek od výhry zůstala Valča – obrázek mimozemšťana, který měla kreslit, si zapamatovala velmi dobře, ale zapomněla na pupík,a tak se radost nekonala.

Odhadem času se celý týden zabýval Mates a 45 vteřin trefil v toleranci a odnesl si výhru „být každý den v inipi“.

Jazykolam „Dolar-rubl-libra“ dokázala bez problémů odrecitovat Marky a mohla za odměnu s nadšením přijmout svět celý z kokin.

Sabča měla za úkol poznat fotky nás jako miminek a zapamatovat si, kdo má kdy narozeniny. Bohužel – příprava zřejmě nebyla dostatečná, takže se úspěch nedostavil.

Podobně se vedlo i Ádovi, jenž z 36 skládanek „Tangram“ měl nacvičeno jen pár, a tak není divu, že mu los do cesty přihrál právě jeden z těch, který do časového limitu nebyl schopný poskládat.

Za to Kája svůj úkol zvládla bravurně. Poslepu seřadila mince ještě přes časovým limitem a od té chvíle má svého malého přenosného pejska.

Kamča se snažila složit parník, jak mohla, ale kvalita složeniny nebyla dostatečná, takže jí výhra nemohla být uznána.

Kiki si nacvičila sirkovou stavbu dokonale a odnesla si výhru „spát na mraku“.

Předposlední soutěžící Marťa přenášela kávová zrna čínskými hůlkami, ale porazit neúprosný čas se jí nepodařilo.

A na závěr Anežka, jejíž recitace předlouhé části básničky o Popelce neměla chybu. Po právu si odnesla soupravu pro panenky „Toutaly spájs“.

Sláva všem výhercům, čest těm, kteří se snažili, ale neuspěli a už honem spát! Jenže to by nebylo tak jednoduché – tento den nebyl tím, který končí pohádkou na dobrou noc a uhasnutím hřejivého ohně. Čekaly nás ještě Zvuky lesa alias netradiční stezka odvahy. Naši malí či větší nebojsové chodili lesem a poslouchali zvířecí zvuky, které se s neochvějnou pravidelností ozývaly z křovin (až na žabku, která nám trochu zaspala, že Brejlíku? :-)) Jistě nezapomenutelný zážitek pro všechny – třeba pro Káju, která to prožívala ze všech nejvíc, nebo pro Honzíka, který dostal záchvat smíchu a nebyl schopný podepsat se, protože v křoví byl dle jeho slov „nějaký pes“. Byl to vlk, ale to vem čert...


Píše Katka:

neděle 8. července – Jak Adam propadl hazardním hrám

Kromě toho, že nás v neděli dopoledne opustil Chico se nic významného nestalo... Chacha. Ale ovšemže stalo a ne zrovna málo. Tak nejdřív, ještě než teda Chico odjel, si Eliška mohla vychutnat svou odměnu za Hodinu pravdy, a to jízdu na koni. Byla to opravdu hezká podívaná. Koník s Eliškou cválal po tábořišti a když už se mu nechtělo, tak mu děcka pomohla (no, čím jiným než klacíkem...) Následovalo mravenčí plazení se a ještě trocha matematiky (nestačí sebrat papírek s číslem, ale také se správně dopočítat), aby se děti vzdělávaly i o prázdninách.

Odpoledne jsme zbořili mýtus o tom, že pošta v neděli nechodí, protože u nás na táboře se to pošťáky jenom hemžilo. Běhali mezi vesnicemi a poštou a sbírali razítka. Po odpočinku a pořádném osvěžení pošťáků se z děcek stali sumisti a začal uprostřed náměstí zápas v sumo. Nakonec se v kategorii maloši stala nejlepší sumistkou Anežka a v kategorii veloši Sam.

Večer byl zasvěcen hazardním hrám typu kostky, ruleta, oko bere, indiánský hazard, indiánské kostky, skořápky a pro přemýšlivé byly určeny hlavolamy. Během tohoto večera mohl každý rozmnožit svůj počáteční obnos nebo také o všechno přijít, že Adame?


pondělí 9. července – Jak turisti v lodi honili jelena na kometě, aneb může být tohle všechno pravda?

Tábor se přehoupl do své druhé poloviny a pondělí bylo zcela v režii našich mladých nastupujících vedoucích. První dopolední hrou byla Kometa. Kometu představovala hadrovka s dlouhou stužkou a soupeřící rody se snažily dostat kometu do brány svého protivníka. Nebylo to nikterak jednoduché, ale rody bojovaly o vítězství jako lvi, šlo jim přece o získání zlatých valounů.

Po doplnění tekutin a vitamínů do těl přišla na řadu další z dnešních her nazvaná Turisti. Turisti si totiž strašně vymýšlí... Potřebují spoustu užitečných i neužitečných věcí, ale na druhou stranu jsou také ochotni za ně zaplatit pěknou sumičkou zlata. Děti se tedy rozeběhly po tábořišti, aby splnily turistům jejich tajná přání. A nebyla to přání ledajaká, kupříkladu chtěli pět much, kýbl chvojí, tatranku, kterou, jak se později ukázalo, nebylo tak snadné získat, v celém táboře byly totiž pouze dva exempláře...

Odpolední program nám narušil déšť, který se spustil právě ve chvíli, kdy šel Somík připravovat hon na jelena. Naštěstí se počasí posléze umoudřilo a mohli jsme se vydat stopovat jelena – nejdřív náčelnická rada, kterou po cestě dohnali Zelení jeleni, následování Žlutými ještěrkami a Modrými bobry. Nakonec jsme ho vystopovali všichni a dokonce ho i postřelili. Sice trošku neindiánsky hadrovkami, ale budiž... No, a abychom se nenudili následovala ještě hra jménem Lodní běh, během níž se z většiny osazenstva stali zkušení lodivodové schopní s lodí proběhnou slalom, vyrobit si ochranou čepici, orientovat se husté mlze nebo dokonce provést výměnu dresů během závodu.

Věřte nebo ne, ale večer přišla Bára s několika historkami, které byly sice k neuvěření, ale z poloviny pravdivé.


úterý 10. července – Den navlékání ringových korálků na kytaru v dešti

Ráno nás přivítala pošmourná obloha, která bohužel vydržela celý den. Ale začněme hezky od začátku. Dopoledne jsme ještě stihli hru Ringo cesta, při níž bylo úkolem jednotlivých rodů projít trasu a při tom táhnout ringo kroužek po lanem vyznačené cestě.

Odpoledne nám už počasí tolik nepřálo a přichystané hry jsme museli odložit na neurčito. Pršelo, jen se lilo, a tak došlo konečně na tolik očekávané navlékání korálků, které nám vystačilo až do večeře. Poté se Kuklík pokusil rozdělat i přes neustálý vytrvalý déšť v náčelnickém týpí oheň. Podařilo se, a tak jsme se tam všichni přesunuli a za doprovodu Brejlíkova hraní na kytaru zpívali, co nám plíce stačily. Když jsme potom večer uléhali, dokonce i přestalo pršet.


středa 11. července – Rýžová válka v čvachtavých gumácích

Je po dešti a kosové si štěstím pletou noty ... Co to plácám? Bylo sice po dešti, ale na obloze ještě plula hrozivá šedá mračna, která se střídala s modrou oblohou. Raději jsme na sobě nechali všechny tři mikiny, aby to nedopadlo jako v pondělí, kdy jsme si s holkama zřejmě odradily slunce plavkami.

Dopoledne se nejdřív hrála hra Skotské klany, při které děcka hledala ukryté poklady a snažila se je přemístit do svých rodových pokladnic. Před obědem se s námi rozloučily holky (Bára, Ivča a Zuzka), které odjížděly (před tím odfrčela i Tuli) a my si před obědem dali ještě napínavé Bigno.

Odpoledne to s počasím začalo vypadat čím dál tím líp.
Sluníčko svítilo, žádný déšť v dohledu, a proto jsme vypustili děti po dvojících na trasu hry Telepatie, kterou všichni úspěšně absolvovali i za cenu čvachtajících gumáků po návratu. Nejurputněji bojovala Kája, která pro vítězství neváhala obětovat veškeré suché oblečení, co měla na sobě.

Večeřová rýžová kaše se stala nástrojem války a odvážný Honzík se pustil za Kuklíkem. Přes veškeré hrozby byl Kuklík Honzíkem zakašován a Honzík následně vhozen do potoka. Pro uklidnění všech účastníků jsme se dostali k velmi zábavné činnosti, a to k bublifukování. Během chvíle byla všude po tábořišti spousta bublin a bublinek, škoda jen, že Kuklíkovi vypověděla službu baterka ve foťáku...


čtvrtek 12. července – Kterak olympionici poklad hledali

Čtvrteční dopoledne mělo být ve znamení olympiády, ale těsně před jejím zahájením začalo zase pršet. Naštěstí ale jen na chvíli. Pak tedy, raději v pláštěnkách, začalo sportovní klání v neobvyklých disciplínách jako byl skok za roh, chůze s knihou na hlavě, vybublání vody ze sklínky, trefování se do papírového ksichtu a další.

Odpoledne se nám ukázalo sluníčko a taky se objevil chybějící kus mapy. A pak už to šlo ráz na ráz. Sehnat věci, které je potřeba k cestě za pokladem a rychle se vydat na cestu. Jenomže taková lopata, lano, svítilna, pitná voda a sekera nejsou zadarmo, a tak rody, které už nemají dostatek valounů si musely na tyto pomůcky vydělat. Po zakoupení vybavení se postupně vydaly na cestu Žluté ještěrky, Zelení jeleni a nakonec i Modří bobři. Po velkém úsilí všichni objevili poklad ukrytý na ostrově uprostřed Stříbrného jezera a odnesli si svou kořist do tábora. Téměř dvoutýdenní snažení bylo korunováno sladkou odměnou...

Večer se ve všeobecné eufórii zvrhnul z nenáročných her v bitku s Kuklíkem.


Píše Chico:

pátek 13. července – Den rychlého inipi, pozdního sněmu a obráceného dikobraza

Ráno se zahrála poslední hra tábora – Bu-Ku-Hu a potom jsme se vrhli všichni s vervou do práce. Bylo totiž potřeba zajít na kameny na inipi, na dřevo, na chvojí, taky se chystalo ohniště na rozpalování kamenů a louče na večerní sněm. Tohle všechno jsme zvládli a po obědě už zásluhou Matesovy rychlé jiskry začaly získávat sílu kameny připravené pro Inipi – obřad potní chýše - věc, na kterou se těšíme každý rok a za chvíli je pryč (ale tak je to přece skoro se vším). Opět jsme zažili chvíle horka, kdy nám pára pročistila nejen nos, ale i mysl. Na závěr jsme na kameny nechali vyproudit celý kotlík a pak se slastně zanořili do tůňky. Za pár chvil už do sněmovního kruhu čtyři z nás přinášeli světla Krásy, Pravdy, Síly a Lásky, následováni pátým – nesoucím světlo Velkého ducha. Takto tradičně se započal Sněm, ze kterého si každý z nás odnesl něco na památku – od diplomů přes krásné zvířátkové polštářky až po táborová trička a třeba i něco na zub.

Jako poselství do dní budoucích jsme si společně z medicinových karet vytáhli dikobraza, který nám něco možná symbolicky naznačil..

Usínali jsme s tím, že tábor pomalu končí. Ale nebojte – ještě nás toho čekalo dost a dost :-)


sobota 14. července – Den uklízení, balení, bourání, koupání, melounové bitky a večerního zpěvu

Ano, ano, noční můra mnohých z nás byla tady – balení a uklízení tábora. Rody se ale zhostily svého úkolu na výbornou, zrušily svá týpí, tyče přišly na své místo; jelikož po deštivém týdnu dorazila vedra, zbořili jsme i kuchyň a za místo posledního spánku zvolili padák.

Naprosto neočekávaně k nám dorazilo ledovými laskominami naplněné auto Family Frost - ano, i k nám na tábor... Ale, co už jsme s ním měli dělat, když už dojel... ;-)

Na Hadince jsme nechali lahvinku poděkování za možnost odebírat pitnou vodu a už bylo pozdní odpoledne, za námi spousta práce.

Pár hodin před koncem tábora jsme se konečně dočkali toho, co na jiných táborech zažíváme takřka každý den. Po parném dni jsme nafoukli, co se dalo, oprášili plavky a hurá do vody. No, co vám budu povídat – vynahradili jsme si to za celý pobyt – lehátka dostala při vodních bitvách zabrat, proudy vodních mas startující z kyblíků nás nemilosrdně sráželi na hladinu, prostě jsme se málem rozmočili...

Jako vhodná sváča se ukázal býti meloun, protože taková melounová pecka, když se šikovně vypálí po obnaženém protivníkovi, tak se krásně přilepí... :-) Pak už to šlo ráz na ráz – o lahodnou dužinu neměl nikdo moc zájem, každý se spíše sápal po peckách a nejbližším sousedovi, aby jej označkoval mistrným plivem... Ještěže byl blízko potok a my se mohli zase zkulturnit.

U táboráku jsme si pak pochutnali na výborných (především zdravých) kuřecích špekáčcích (a komu se to připálilo, ten neumí opékat :-)). Frišťa naladil svou novou kytáru, zapěli jsme pár písniček a vše zakončili tradiční nostalgickou písní „Zase domů“, která předestřela zítřejší dění...


neděle 15. července – Den cestování ve velkém horku a eště k tomu pěšky, na koni a vlakem

I v den odjezdu je vždycky co dělat – a bylo i tentokrát. Zrušili jsme hřiště, sněmoviště, poprali se se všemi hřebíky z kuchyně, zbořili hráz a uklidili vše tak, aby po nás nezbyla žádná památka toho, že jsme zde dva týdny pobývali. Omladina prchla na vlak a ve zbylé čtveřici (Kuklík, Chico, Kedar, Somík) jsme se pustili do závěrečného úklidu.


Kolem poledne nastala tradiční chvíle, kdy obvykle sedíme na sbalených věcech a říkáme si, kdy asi pro nás přijede ten náklaďák. Pan Bukovjan se tentokrát vytáhl a jen s hodinovým zpožděním přistavil pro naše věci buržoazní vozítko s hydraulickou plošinou a nákladovým prostorem pro zhruba třikrát větší tábor než jsme měli. Takže místo tradičního pečlivého skládání věcí jsme všechno do auta naházeli bez ladu a skladu a rozloučili se s naším milým tábořiště.

Je konec – chvíle, na kterou se před táborem ani nechce myslet, ale stejně přijde. Zůstaly po nás jen vyšlapané a vyležené kruhy v trávě a v hlavách vzpomínky. Doufám (a jistě budu psát za všechny z nás), že letošní tábor byl pro každého pokladem. Nesl se ve znamení honby za pokladem na Stříbrném jezeře a snad každý svůj poklad našel. Ať už v paprscích Slunce, které se nás v souboji s mraky snažilo hřát, ve chvílích s přáteli, v přírodě nebo třeba prostě v radosti, že jsme byli zase spolu a všichni se podíleli na něčem velkém...

Na tomto místě se sluší poděkovat všem, kteří přiložili ruku k dílu, protože bez jediného z nás by tábor nebyl takový, jaký byl. Za všechny děkuji všem kamarádům, kteří nám přijížděli pomáhat se stavěním a balením, děkuji těm, kteří tábor chystali, vymýšleli, vyráběli ceny, připravovali hry, nakupovali materiál a jídlo a chystali všechno ostatní, co je k běhu programu potřeba.

Především děkuji všem vedoucím, jenž samotný tábor tvořili, vařili, ošetřovali zraněné, organizovali hry a starali se o vše kolem.

Zvláštní poděkování bych věnoval naší „vedoucovské omladině“ – tedy Báře, Brejlíkovi, Kedarovi, Somíkovi a Zuzce, protože jejich pomoc byla letos hodně znát a snad do budoucna znamenala další pozitivní krok na cestě našeho kmene. Děkujeme vám, byli jste dobří; cesta vzhůru je však ještě dlouhá a trnitá, ale to vy jistě víte...

A nakonec patří dík našim nejmenším (ale i větším), že se vůbec rozhodli z víru měst přijet do „divočiny“ a být součástí naší „velké rodiny“. Dyť to děláme pro vás, děcka, né? :-)) Dík za to, že jste byli na sebe povětšinu času milí a kamarádští, a že s váma byla často velká sranda ;-)

Děkuji i rodičům, že podporují své ratolesti v naší společné věci, která má, jak pevně věřím, svůj smysl.

Nerad bych na někoho zapomněl, a tak jsem až na výjimky nejmenoval nikoho konkrétně, každý, kdo nám nějak pomohl, nechť ví, že si toho moc vážíme...

Takže se snad příští rok zase v Heřmánkách na táboření uvidíme!

K tomuto článku je založena fotogalerie.