Hned u vlaku narážíme na velký problém s počítáním dětí - aby se žádné neztratilo. Je jich totiž velké množství. Počítejte s námi. 1. Kiki, 2. Kája. Tak to je všechno. Ještě jednou pro jistotu přepočítáváme a už frrr Pendoliniho střelou na Zlín.

Nesmíme zapomenout na osazenstvo vedoucích - kromě mne se vyskytla ještě Katka a Somík. Ve vlaku zkoumáme půdorysy nových zlínských bytů z přiloženého letáku a Kiki musí neustále zavírat dveře po lenivé paní průvodčí (u tohoto nového vlaku se asi pokrok zastavil a vyrostly zde dveře zavírací pravěkým ručním způsobem...)

A jsme ve Zlíně. Na stanovišti číslo 41 už vyčkává několik lidí, což se o ostatních odjezdových místech říct nedá, takže jsme tu asi správně.

Vyrážíme dál - těší se na nás Želechovice, Lípa, Zádveřice, Horní Lhota, Dolní Lhota, Střední lhota (to ne :-)), Sehradice, Slopné, Loučka, Újezd, Vysoké pole, Vlachova lhota a Valašské klobouky, jakožto cíl naší autobusové trasy.

Kiki vyhlašuje svou oblíbenou soutěž "Kolik zbývá zastávek do cíle?". Píšu "oblíbenou", protože pro Kiki jistě velmi oblíbená je. Mezi mnoha body složitých pravidel je totiž ustanoveno, že vyhlašovatel soutěže může kdykoliv v jejím průběhu měnit svůj tip a dokonce i tipy druhých hráčů. Takže se za chvíli dočkávám oznámení typu: "Chico, měním ti to na 16 zastávek" (původně jsem tipoval 7), za chvíli "dobrovolně" měním svůj odhad na 75 (poté, co mi bylo 15 zastávek vynásobeno pěti). Nezbývá než zaútočit tvrdými zbraněmi - přesně na svědomí zadavatelky soutěže.
"Mám takový pocit, že nemůžu nikdy vyhrát," nadhazuju.
"Ale můžeš," říká Kiki, "když se přesně trefíš."
"Aha, a trefím se dneska?"
Hmmm, možná," dostává se mi odpovědi a už tuším, že bych dnes poprvé mohl v této nerovné soutěži zvítězit - že budu sebrán na milost a už mi můj tip nebude měněn. A vskutku! Přestože se před cílovou stanici vetřou ještě další dvě, Kiki svůj tip velkoryse nemění a já vítězím! Neuvěřitelné! Ihned se mi dostává ujištění, že cestou zpět budeme hrát také a to už asi nevyhraju. O tom ani na chvíli nepochybuju :-))

Na klobouckém náměstí nás vítá řízné dechovkové kvarteto a start Běhu Terryho Foxe. Oblékáme dresy, běžeckou obuv, připravit, pozor... Ne, děti, tak to nebylo... Buď už všichni vyběhli nebo se (k čemuž bych se názorově přiklonil) nikomu za drobného poprchání na start nechtělo - náměstí bylo totiž takřka prázdné. Jdem do hraček omrknout místní sortiment, jestli náhodou neseženeme pár posledních věcí na blížící se tábor. Ale nic moc, asi ještě nedojeli se sbožím.

Takže vyrážíme - vzhůru k vlakovému nádraží! Mineme (nepochopitelně) zavřené infocentrum a už zahýbáme kolem cedule "K nádraží". Nad lesy v dálce na nás již shlíží dřevěná konstrukce rozhledny a já tasím foťák, že si cíl trasy vyfotím z pozice těsně za startem. Jenže ouha! Před třemi týdny poctivě nabité baterky jsou úplně bez sebe, takže nezbývá než zaběhnout zpět do města pro nové.

V nejbližším obchodu (domácí potřeby) se mi od příslušníka vietnamské menšiny místo poněkud konzervativního "Co si přejete" dostává netradiční pobídky "Povidej!", ale co už - třeba je to tu místním zvykem. Ukazuju na baterky, které vypadají, že už je někdo hodně dlouho používal a ptám se, jestli nemá lepší, nejlépe alkalické. Obchodník otvírá druhou krabičku (zřejmě tzv. podpultové zboží) a podává mi čtyři baterky podezřelé značky.
"Kolik stojí?" ptám se.
"Dvaset!"
"Jedna?" ještě se ujišťuji v naději, že s cenou poroste i kvalita. Odpověď mne naprosto uklidňuje: "Šecko, ALE VYDŽÍ!!!" Tak to jo... Radši jít a už se neptat.

S trochou nejistoty se blížím k někde za šesti odbočkami schovanému nádraží a fotím první snímek s novými baterkami. Kupodivu je foťák přijímá bez protestů. Spolucestovatelé mezitím na nádraží zjišťují, proč si kdysi místní obyvatelé věšeli klobouky na stromy (to aby se v noci zase sešli na stejném místě, když šli lovit - nebo přepadávat pocestné? Už ani nevím...)

Zastavujeme se u první cedule (zdůrazňuji, že má číslo 1., protože dále už nebude pravidlem, že pořadí cedulí koresponduje s jejím číslem), kde zjišťujeme, že jsme v Bílých Karpatech a zároveň padá první tipovací otázka: "Jak vysoko leží vrchol rozhledny Královec?" Zde bych chtěl ještě ztratit pár slov o pravidlech této soutěže - protože jsem ji vymyslel, mám samozřejmě právo kdykoliv změnit svůj tip a také tipy druhých (neznáte to odněkud? :-)))

Dále nás šipka "Naučná stezka" směruje doleva, přestože podle mapy bychom měli jít rovně. Rozumíte tomu? My také ne... Jen Somík si něco brblá pod fousy, nepřikládáme tomu ale přílišný význam. To až po pár stovkách metrů nám dochází, že podle tvaru naučné stezky na mapě zřejmě jdeme trochu do protisměru. "Já jsem to říkal," utrousí Somík, a tak ho preventivně sprdnem za to, že má mapu a nechá nás jít špatnou cestou... :-)

Ale ona to zas tak špatná cesta není, protože před sebou vidíme rozhlednu, takže si to hasíme zkratkou přímo na vrchol. Nesmí chybět další tipovací otázky (jako například "Co je to za strom?" Byla ta hruška, což někteří uhodli až po té, co mezi listím našli malé hruštičky...)

U každé lavičky samozřejmě chvilku posedíme, posvačíme a jdeme dál. Když se vzdálenosti mezi lavičkami začínají povážlivě zkracovat, určujeme, že nejmenší možná vzdálenost mezi dvěma odpočívadly musí být aspoň kilometr. Jinak se nahoru za světla nedostanem...

Kousek před vrcholem Káju přepadá únava, tak se ji snažíme namotivovat tím, co ji všechno nahoře čeká. Odpovědí na otázku, co by tam chtěla potkat, je, že Terezku (to bude asi pejsek), takže jsme s motivací v koncích, jelikož na rozhlednách s největší pravděpodobností žádná Terezka nebude.

Kája nakonec sbírá poslední síly a už jsme tady, přátelé, rozhledna se majestátně tyčí před námi až do výšky 22 metrů. V celkovém součtu to dělá 677 metrů, takže správně tipujícím je Chico, který si chvíli před vyhodnocením změnil svůj tip na 676 :-)

Na tomto místě bych rád pozdravil onoho vietnamského prodejce supervýdržových baterek a oznámil mu, že jeho "ALE VYDŽÍ"-baterky "vydželi" cca 7 fotek a pak se odebraly do věčných tužkových lovišť. Grrrr... (citoslovce rozzlobení) Přemlouvám foťák, aby je ještě vzal na milost, ale více než dvě fotky po chvilce odpočinku z něj nevytlačím. No, však uvidíte ve fotogalerii, jak chudá je fotosbírka z této akce...

Menší problémy některým činí spočítat, kolik že nahoru míří schodů, nakonec se ale dopočítáváme správného čísla, které opět nečekaně s odchylkou pouhého jednoho schodu trefuje Chico :-))

Svačíme a kocháme se výhledem, který si vychutnáváme i několikrát znovu a znovu. Kiki zkouší, jak to jezdí z posledních pěti schodů po zadku (prý celkem dobře). Potom vyhlašuje soutěž "Kdo vyleze na koš a skočí dolů, tomu koupím v cukrárně, co bude chtít". Poněkud dlouhý název, ale průběh měl celkem rychlý spád. Ač to vypadalo složitě, bylo to celkem jednoduché - vylézt a z cca jednoho metru skočit dolů. Kiki potvrzuje mou výhru - jeden kus marokánky. Kája se ptá, co to je marokánka a Somík ji podává výborný popis slovy: "To je takový bramborák - akorát z čokolády" :-))

Když Kiki vidí, že splnit její úkol je příliš jednoduché a už se o to chce pokusit i Katka, raději v zájmu svého kapesného upravuje pravidla s tím, že to platí jen pro prvního, kdo to dokáže...

Právě ve chvíli, kdy se děty chystají vyhlásit a zároveň započít plnit další úkol ("Kdo vyleze na rozhlednu bez toho, aby šel po schodech"), raději vyrážíme směrem zpět do města.

Cestou nás potkávají další cedule naučné stezky (samozřejmě stále v opačném pořadí), kocháme se výhledem na Děštnanské údolí (jak avizovala jedna z naučných tabulí) a klesáme stále níž a níž. Tématem okamžiku je další tipovací soutěž "V kolik hodin a minut usedneme v cukrárně ke stolu?" Podle tipů každého z nás se náhle mění i tempo a rezervoár sil - ten by skoro běžel, ta zase raději ještě posedí, ať do té cukrárny nedorazíme příliš brzy :-)

Osud tomu ale chce jinak - Cukrárny u Fandy zavírala své brány již v 11:00, což netipoval nikdo, takže míříme na náměstí, kde by prý měla být další sladká nabídka. Narážíme na hospodu, kde mají alespoň poháry, jenomže ouvej - jídelní lístek prý platí pro bar v patře, který pro změnu otvírá až v sedm. Hm, takže jsme skončili u kofoly... Ach jo - čokoládový bramborák se odkládá; tak jsem se na něj těšil...

Ale čas běží dál a my pádíme na vláček. Další tipovací otázku klade Somík, a to: "Ze které strany přijede vlak?" Jelikož zde nemají přebytek informačních šipek, trochu tápeme a pak si berem na pomoc mapu. Takže zleva.

Přijíždí z očekávané strany a s očekávaným zpožděním. Veselý pan průvodčí nás však uklidňuje slovy: "Už vám s námi někdy něco ujelo?" V duchu si myslíme své, ale nahlas raději stejně vesele odpovídáme, že nikdy :-))

Přestože máme na tři přestupy dohromady asi jedenáct minut, neztrácíme optimismus, zvláště poté, co pan nás průvodčí ujišťuje, že na sebe vlaky počkají. A vskutku - v Brumově, v Kunovicích i Starém městě poslušně postávají ty správné spoje. Tentokrát ČD nezklamaly. WAŠTE!

Čas trávíme oblíbenou hrou "Hádej, kdo jsem". Každý se postupně v duchu převlékáme za určitou osobnost, zvíře či věc a pak se kladou otázky. Každé nové hádání otvírá Kájin oblíbený dotaz "Má to čtyři nohy?" a pak už to jde ráz na ráz. Jen někdy se hádání zvrtne v tápání kolem naprosto jednoduché věci. No, řekněte: je to cca 3 metry dlouhé, červenobílé pruhované, vyrobené ze dřeva a z kovu, pevně spjaté se zemí a většinou se to vyskytuje ve městech, občas i v lese. Jasné, ne? Pokud tápete stejně jako naši hadači, na konci článku najdete odpověď. Postupně mimojiné uhadujeme pár členů našeho kmene, dřevo, plyšovou kačenku, špice do kola (ikdyž taky to trošku dalo zabrat...), gumu od gatí (o které Katka již předem prohlásila, že to NIKDY neuhodneme :-)) a až kousek před Otrokovicemi nám Kiki musí prozradit (protože jinak bychom to nestihli a nemohli vystoupit) poslední hádané slovo, které už jsem bohužel zapomněl.

Následuje už jen pokřik a hurá na zasloužený odpočinek ve vaně, u televize a brambůrek, v pokoji s Barbínou, v posteli, s pejskem Terezkou, u grilu či kdekoliv jinde...

Tak zase příště na Královci!

P.S.: Kdo hádal, že to červenobílé pruhované je závora železničního přejezdu, má bod :-))

K tomuto článku je založena fotogalerie.