Okolo desáté hodiny ranní jsme se sjeli ke klubovně a řekli si něco málo pokynů k jízdě v koloně. Např., že brždění se signalizuje voláním "brzdím", že se nepředjíždí a dodržují se bezpečnostní odstupy. Ještě jsme chvíli čekali na Brejlíka s Kedarem a Somíkem a hlavně na vedoucí určenou jako kápo akce, tedy Tuli. Ta dorazila sice o 25 vteřin opožděna, ale to ještě jde.

Hned na začátek naší krasojízdy jsme si to profičeli jednosměrkou v protisměru a u pekárny provedli kontrolu utaženosti helem. Bezpečnosti našich malých hlaviček bylo učiněno zadost a už jsme valili kolem nádraží přes nadjezd a zástavbou u letiště směrem k řece Moravě. Nutno dodat, že především zpočátku nám cesta neubíhala dostatečně rychle; často jsme museli v dálce vyhlížet Kedara s Brejlíkem a Somíkem, občas zase bylo potřeba doplnit tekutiny či poštelovat brzdy.

Pak už nám pod kola vjel drsnější terén a přivítal nás moravní násep. Po něm jsme si to přihasili až do Napajedel (řekne mi konečně někdo, kdo hodil do Moravy ty dveře???) a netrvalo to ani moc dlouho a přivítal nás Pahrbek (tedy skoro všechny, někteří byli pořád někde vzadu - že Brejlíku, Kedare a Somíku?)

Pro naše věčně hladové dětičky nastala chvíle z nejočekávanějších - začali jsme svačit. Kdo nás viděl z dálky (možná Somík, Kedar, Brejlík schovávající se někde v křoví), musel uznat - byla to idyla. Sluníčko slunilo, my vyvalení na molu uprostřed širých vod, k tomu deka, nějaká ta dobrota, nohy chlazené spodními vodami...

Chvíle odpočinku jsme trávili různě - někteří se snažili ulovit sumce na kousky chleba či dokonce hrozny nabodnuté na proutku, jiní si vychutnávali jarní paprsky sluníčka, taky jsme byli omrknout místní průlezky a došlo i na schovku. Někteří se schovali tak dokonale, že jsme je vůbec nemohli najít (šlo především o Somíka, Kedara a Brejlíka).

Pak odbila 13. hodina a my opustili kvákající žáby a zelenou užovku s tím, že pofrčíme zpět. V tom za námi doklusal Honza a hádejte, co se stalo jeho fungl novému kolu? Ano, děti, hádáte správně, vypustilo duši. Tak jsme vybalili lepení a pustili Tuli s Honzou k vodě (jistě jim bodla).

Cestou zpět jsme zvolili rychlejší tempo a některé cyklistky ukázaly, že jim to slušně jezdí. U letiště jsme zanechali Niku a jeli dál. V tomto bodě musím zmínit heslo, které cestou razila především Anežka, a to: "S kopce brzdí jenom slimáci". Tato velmi sebevědomá myšlenka dostala trochu na frak, protože na sjezdu z nadjezdu opravdu bylo nutno brzdit a to jakože dost. A kdo, si myslíte, že to tak trochu neubrzdil? Opět hádáte správně, byla to Anežka :-). U nádraží (po drobné kolizi Markétky) jsme odevzdali Káju, na Trávníkách pak zase dvojčata a Kiku a nakonec i Anežku s Eliškou a Markétku. Ostatní (včetně Kedara, Somíka a Brejlíka) dojeli sami...

Hotovo, podtrženo, sečteno - ujeto 16 km a to téměř bez nehody.

Wašte! Myslím, že se dnešní den musel líbit všem, včetně těch, kteří se pořád někde courali vzadu, takže jsme je vlastně ani skoro vůbec neviděli. Což je určitě škoda...

K tomuto článku je založena fotogalerie.