Rychle vystupuju z vlaku, který dál pokračuje směr Staré Město a směruju si to k RegioNově (tak nějak se to jmenuje, ne?) fičící si to na Zlín a Vizovice. Volá mi Somík, chce mi říct, kde sedí, bohužel už kráčím do podchodu, takže má smůlu. Není však problém je najít, Efa mi jde dokonce jakoby naproti (pokud se nemýlím, šla cvaknout lístek). Děti „poklidně“ sedí, přivítají mě svým „Brééééjlíííík jdéééé póóózdě“, počkáme na přípoj a už možeme jet. Zatím je celkem zřetelné, že jedeme pouze v omezené „řvoucí sestavě“, to se ale během víkendu změní.

Ve Zlíně přestupujeme na autobus směr Držková, cesta je točivá, úzká, prostě dobrodružná, jak má být. Dokonce ani nejedeme přes Vlčkovou, což spokojeně kvitujeme. Vystupujeme a šlapeme někam tam, kde strávíme další skoro dva dny. Klidný průběh nám narušuje sníh, který se zde i přes nepřízeň počasí statečně drží, my se ale nenecháváme odradit a sníh nesníh pokračujeme po krajnici. Za chvilku ale odbočujeme doleva, kudy vede cesta do kopce, cesta měkká, bahnitá. Vidíme auto sjíždějící z kopce dolů, rozpoznáváme Frišťu a Katku. Katka vystupuje, my se loučíme s Frišťou a pokračujeme už jen kousek do kopce, abychom se mohli přívítat s chatou. Následující čas vyplňujeme tradičními věcmi – nosíme dřevo, rozděláváme oheň…

Přichází první hry – Kedar přichystává Komáry a přes víkend velmi oblíbenou hru - Kuba řekl. Nadchází čas topení lžiček ve večeři a pak je vydán rozkaz, plněný ovšem jen velmi „lajt“: „Tak děcka, běžte spat.“ Nakonec však všichni usínají do jednoho. V těchto večerních hodinách pak přijíždí Chico, který dokonce veze překvapení, které však není Efou dostatečně oceněno. Ale to jen tak na okraj :-)

Ráno je kruté. Ten, kdo podcenil večerní zásobení teplým oblečením, se probudil pěkně promrzlý. To ale není to nejhorší. Naše milé děti začnou dělat kravál už někdy v šest hodin. Mít ve spacáku kudlu, tak se mi otevírá. Efa to zkouší po dobrém jednou, dvakrát, pak to vzdává a stěhuje se dolů. Já se pokouším usnout, ale to přes stále větší hluk nejde. Pokaždé, když vystrčím hlavu za spacáku, začnou sborově řvát “Brééééjlííííík úúúúúž jéééééé vzhůůůůrůůů!!!!“. Dopadá to tak, že se je snažím uklidnit, ale je to nabádá k neúměrnému řevu a dokonce po mně začnou skákat a vytahovat mě ze spacáku. Kedar je celkem v klidu, je až za mnou, také si ale užije pár chvilek jako lavice pro pět lidí. Nakonec vše řeší kompromis, že pokud se v klidu převlečou, možou mě pak budit. To se ale nestane, vstávám dřív, než mi začnou bubínky opět vibrovat jako epileptik na rodeu.

Posilníme se kvalitní snídaní a může začít první hra, Pantomima. Předvádí se jako o závod, užijeme si i pár vtipných chvilek, třeba když dojde ke špatnému přenosu informací a Kuba místo „zuby“ předvádí „sobi“ :-). Když jsme u těch pěkných chvilek, připomeňme si i ony chvíle, které jsou dnes již pověstné, a to vypouštění jistých plynných produktů z útrob jednoho našeho člena (že Chico :-)). Jen pro představu: Chico, náš jindy vítaný kamarád, občas (cca každých 5 minut) vypustí dávku, za kterou by se ani tchoř nestyděl. U našich malých dětí je toto trauma zakořeněno natolik, že kdykoliv někdo řekne, že si Chico upšouknul, začnou okamžitě ječet, a není nic platné to, že to bylo myšleno ze srandy. Ony to snad i cítí. Ano, my, co měli (máme) rýmu, jsme si těchto chvilek moc neužili, ale jinak… Někdy to ovšem prospělo věci, stačilo se zmínit a děti hned ze všech slezly a utíkaly pryč. My pak měli pár minut oddechu.
To jsem ale odbočil, Pantomima se dohrála a jde se ven. Před chatou se rozbíhá (respektive rozskákává) Jankepo, obdoba, kdy se neběží, ale skáče. Následuje pátrání po papírcích, na kterých jsou ukryty písmenka potřebná k vyluštění šifry. Ta je nakonec vyluštěna, úkol splněn, vracíme se teda do chaty. Tam to nějak přečkáme do oběda (asi se tam nestalo nic důležitého), který pak teda je.

Po obědě následuje siesta a hra Ovce (postupně se kreslí ovce, a to vždy část těla, kterou si daný člověk hodí na kostce), která se nakonec zvrhne ve velmi divoké klonování všech možných orgánů tohoto zvířete. Vyrábíme barevné motýlky do květináče. Pak se s námi loučí Katka, odjíždí domů.

Děti čeká hledání malých papírků s pohádkovými postavami, které si následně můžou vyměnit. Jsou ukryty mnohdy tak důmyslně, že ani autor, tedy já, neví, kde jsou. Nakonec jsou ale přeci jen všechny lístečky objeveny a vyměněny. Následuje procházka venku, která měla být o něco delší, než nakonec byla. Děti se totiž jaly dovádět ve sněhu, a tak jsme skončili po čtvrt hodině mokří (20 metrů za chatou) a šli se sušit.

Zde bych ovšem zmínil jinou příhodu, která se stala. Chystáme tak večeři, když Efa při návštěvě záchodu zjistí, že je ucpaný. Donese tedy od pumpy kýbl s vodou (mezitím spálím cibuli, jen tak pro zajímavost), který tam tedy celý vylijeme. Nic. Voda pomalu odteče, ale je jasné, že se něco bude muset udělat. Začínám tedy nosit kýble s vodou, že to možná stačí prolít. Když se jednou s kýblem vrátím, vidím Chica vybíhajícího ze záchoda se slovy: „Málem jsem tam hodil šavli…“ a Efu, která mi hned sděluje novinky: „Chico tam našel lžičku…“ Obrázek si udělejte sami :-).

Při večeři se nám utvrzuje fakt, že co nechce jedna, nechce žádná, takže si brambory omašťujeme opravdu řádnou dávkou cibulky. Jejich mínus…

Po večeři se mají děti převléci do spacího, za pět minut je jim však oznámeno, že je čeká cesta po svíčkách. Vydávají se tedy po jednom na pouť za svitu svíček s cílem zapamatovat si co nejvíce postav na sklenicích se svíčkami napsaných. Sluší se zmínit, že šli 4 z 5 lidí a to po jednom (WAŠTE!). Poté se můžou konečně odebrat ke spánku. My starší si ještě stihneme poslechnout dobře komentovaný fotbal s ne už tak dobrým výsledkem a zazávodit si s koníky na dostihové dráze.

Opět kruté ráno, krutější v tom, že jsme zažili časoprázdno (jak to nazval Chico) aneb změnu času. Vstáváme, snídáme a teď už jen věci klasické – sbalení, vysátí, vymetení krbu, společné foto... Sníh, ve kterém jsme včera dováděli je silně utlačován slunečními paprsky, všechno taje, bystřiny zurčí - prostě je tu jaro. Kdo by si to v pátek večer, kdy jsme se prodírali sněhem k chatě pomyslel...

A vyrážíme na cestu. Na zastávce jsme nějak brzo, děti zatouží po poslední žvýkačce Chica a sápou se na něj. Marně. Krabičku už mám já v tašce. Přijíždí autobus, nastupujeme. A protože s námi jede Chico, bereme to přes Vlčkovou :-). Ironicky se sázíme, jestli nastoupí dva nebo tři lidi. Děti nemají co dělat, tak se sází s Chicem, kolik zastávek to ještě bude. A že jde o sázení hodně zajímavé. Nejenže jsou měněna pravidla ze strany malých holek, Chicův tip je dokonce „měněn shora“, tzn. proti jeho vůli :-).

Dojíždíme do Zlína, přestupujeme na vlak a bez zvláštního průběhu dojíždíme do Otrokovic. Ještě zamíříme ke Kuklíkovi, vynosíme batohy u něj uskladněné, zakřičíme pokřik a rozprcháme se…

K tomuto článku je založena fotogalerie.