Je sedm hodin ráno a my přebíráme děti. Celkem narychlo, nakonec ale všechno včetně Báry stíháme a pelášíme do vlaku. Náš snad rekordní počet – považte, devět dětí a pětice vedoucích víkendovka dlouho nepamatuje – se uvelebuje na samé zádi vlaku a rozjíždí se ku městu uhlí a oceli.

Cesta to byla příjemná, bez přestupů a vzhledem k celkové vzdálenosti netrvala dlouho. Jen pokusy o nějakou společnou aktivitu brzdí dva zpětné motory – tím prvním je vůbec první pokus Kiki, Báry, Anežky, Marky a Elišky porvat se s coupem mlčení. Plných devět hodin bychom od nich neměli nic slyšet. Tím druhým jsou všemožné mobily v rukou a sluchátka v uších našich holek. Je to docela zvláštní pocit, sedět ve vlaku a neslyšet žádný řev, ba skoro ani hovor.

Do Ostravy přijíždíme se dvěma ztrátami. Ne snad, že bychom pohřešovali děti. Jenom Kiki v zápalu boje o Černého Petra mezi všemi mluvícími zapomněla, že má mlčet; Bára se zase při samém výstupu z vlaku posmutněle zeptala, jestli opravdu prší. Kupujeme lístky a obhlédnuvše nástupiště tramvají odjíždíme směr zastávka Prostorná. Anežčina poznámka, že projedeme celou Ostravu, v nás vyvolala velké nadšení. Ne tedy snad, že bychom chtěli strávit v šalině celý den. To jen Anežka mluví. Celkem vtipný je také náš první kontakt s hromadnou dopravou v Ostravě – po vyřešení, jak se vlastně lístky do toho strojku strkají, nás o jednu zastávku dále přivítá revizor. Naštěstí je vše v pořádku. Alespoň pro nás.

Na Prostorné, která vlastně moc prostorná není, alespoň co se nástupních ostrůvků týče, se mírně zorientujeme a kráčíme do našeho obydlí pro následující pobyt. Po přivítání se s paní skautkou prošmejdíme kdejaký nezamčený kout opravdu velkého Skautského domu, aby nám osvětlila, co k čemu patří a tak. Po lehkém odpočinku rozdáváme škrabky a stavíme před děti pytel brambor a několik hrnců. Náhodou je to celkem baví, občas je podezírám ze snah o synchronizované škrábání. Somík se nabízí, že usmaží maso, my ostatní míříme na výstaviště.

Při příjezdu nás, lépe řečeno holky, upoutá nadměrná koncentrace koček. Teda psů. Ano, opravdu hodně psů. Malí, velcí, tlustí, vychrtlí jak chrt; chlupatí a ještě víc chlupatí, nejchlupatější. Hotový ráj pro těch devět párů očí. Jenže my míříme do Sklepa strašidel. Tam se rozprostřeme po celé ploše, abychom se trošku vyděsili, hodně pobavili a malinko zhnusili.

Čas oběda. Vracíme se, abychom dočerpali energii, umyli nádobí a objevili Dostihy a sázky. Ale víkend je nabitý, takže hurá zase ven, tentokrát všichni. A nemíříme nikam jinam, než do dolu Michal. Co taky jiného v Ostravě, že? Někdy touto dobou Marky zavolá své osudné „au, to bolí“, když zakopne.

Hlavní brána vypadá nenápadně. Rozhodně ne na to, že bychom tudy měli jít. Takže jí procházíme. Pan hlídač, sympaťák, nás ujišťuje, že jsme správně. Jinak, pan hlídač má psa. Děti se srotí jako jedna žena okolo jeho dvířek a mají radost. Za chvíli přichází pan průvodce a vede nás k pokladně. Už tam se ukazuje, že se ráno zřejmě přejedl vtipné kaše a že bude hodně rozpustilý. Až tak, že by zasloužil rozpustit. V kyselině.

První a podle mě snad nejpůsobivější věcí, co z vnitřku dolu vidíme, je řetízková šatna. Nad námi nehybně visí několik stovek kusů oblečení, které jakoby stále čekaly na své majitele, až vyjdou ze sprch po šichtě a vydají se na trolejbus. Člověk by mohl jen sedět a přemýšlet o těch lidech, kteří den co den chodili touto jednoduchou místností dvakrát denně, buďto na několik hodin fárat pod zem, nebo naopak domů po úmorné práci za nevelké peníze. Ale pan průvodce už nás žene do druhé, špinavé části šaten, kde zase visí fáračky, bagančata a onuce. Někdo si vyzkouší i tíhu oblečení, které na řetízku visí. A pokračujeme do sprch.

Ve vykachlíkované části tohoto spojeného komplexu se dovídáme, co taková sprchová růžice obvykle zažila (pět horníků navzájem si v kroužku drhnoucí záda) a co zažívá dnes (divadelní představení). Následuje exkurze do pracovny záchranářů, občas také suplující márnici. Cechovna, kam se horník šel ohlašovat. Lampárna, kde si nikdo nestěžoval. Zjistili jsme, že někdo pracoval i šestnáct hodin pod zemí. Síla.

Přesunuli jsme se do věže, kde jsme se podívali na mechanismus výměny vozíků. Někdy touto dobou skoro skáču na Elišku. Ta, poté, co se ujistila, že je devět hodin pryč, mi řekla, že jsem blázen. Potěšující. Prohlídka po několika dalších expozicích končí. Loučíme se. Děti se psem, my s panem hlídačem. Dostáváme ještě dobrou radu, že v landeckém muzeu se i fárá do podzemí. Třeba příště.

Holky čeká překvapení. Jejich návrhy a prosby byly vyslyšeny a tak dostávají prkýnka, nože, cibule, špekáčky, špagety a ujímají se přípravy večeře. A že se jim opravdu povedla. Jako program pro pozdní hodiny je vybrán přehled z kulturního bohatství našeho básnictví. A tak se skautskou klubovnou rozeznívá tu Maryčka Magdonova, tu Antonín, topič mozolnatý. Petr Bezruč je opravdu bezruč a Kiki se daří na koberci kopat uhlí. V opravdu pozdních hodinách pak probíhá stezka odvahy napříč domem. Vedoucí pak spočinou na pár hodin u Dostihů a sázek a zavzpomínají tak na staré časy Napoliho, Kostravy a chudáka Fantoma.

Neděle ráno a my po snídani vyrážíme opět na výstaviště. A jako včera se brodíme psy. Nakonec najdeme akvárium a nesměle začneme okukovat všemožné větší i menší rybky a dokonce i leguány či mluvícího papouška. Jistě tušíte, co mělo na holky největší efekt. Po dostatečném vyžvýkání posledních zbytků energie z papoucha ve snaze vymámit z něj nějaké to slůvko prcháme k miniuni. Co že to je? Zmenšeniny světových staveb. Věž v Pise vedle Big Bena či Staroměstského náměstí, pohromadě všech 7 divů světa nebo Eiffelova věž. K vidění toho bylo opravdu hodně a my jen mohli obdivovat trpělivost výrobců těchto skvostů.

Jenže pak už nezbývalo než se vrátit, sbalit se, pouklízet, poobědvat a pelášit na šalinu a vlak. A tak.

K tomuto článku je založena fotogalerie.