Protože v sobotu se většina kmene vytratí a bude tančit, hopsat a skotačit na jednom vystoupení, výrobní sobota není v sobotu, ale v pátek. Sejde se nás plný počet: Anežka, Bára i Bára, Brejlík, Eliška, Evča, Kamča, Kedar, Kiki, Kuba, Marky, Míša, Sabča, Somík a Zuzka. Takže jsem si zopakovala abecedu, přesvědčila se, že jsem zase na konci seznamu a můžu pokračovat v dobrodružném vyprávění o dobrodružném vyrábění. Evička se pasovala na hlavní kytko-tvořičku a od prvních nesmělých přeložení krepáku se směle přesunula na sériovou výrobu. Ostatní začali s kofoláskama (ano, kofoláskama, ne kofoláčkama, protože kofolásek je složenina/zkomolenina kofoly a lásky, což je na březnový den matek příhodné :) ), po pár pokusech o pevně utaženou hlavičku se začalo dařit a s postupným obmotáváním drátků trčících do všech stran se začalo formovat něco podobného tělíčku. A tam už záleželo na fantazii každého, jak svého kofoláska obleče, jestli bude hubený nebo tlustý a jakýma očima se bude dívat na svět.

Než všichni domotali, ti, co byli rychlejší, začali s výrobou krepákových kytek. Detail, že takovéhle kytky se v latinské Americe vyrábí na dušičky a lidé jimi ověšují hroby, jsem dětem neprozradila (abych jim nezkazila radost z krásných výrobků), ale myslím, že kytkám bude víc slušet váza (bez vody) než nějaký hřbitov...

A pak to přišlo. Hromadné lepení očí pomocí zákeřného sekundového lepidla. Mačkám, mačkám a ono pořád neleze. A ejhle, protože je nové, tak je přece potřeba ho propíchnout. Poté začnu nové kolo mačkání, mačkám opatrně, mačkám míň opatrně, přemlouvám lepidlo, aby se nám ukázalo, až nakonec vyslyší mé prosby a můžeme úspěšně nalepit nejen oči všem kofoláskům, ale i klobouk paní Krásné od Báry Ká. Doufám, že během přenosu provázkových postaviček se lepidlo nerozmyslelo a nepustilo oči někam do útrob tašek a batohů. Pak už jen konečné hromadné foto, na kterém nebyl ani jeden živý člověk, a hurá domů.

K tomuto článku je založena fotogalerie.