O půl deváté a pět minut (mimochodem vskutku skvělý čas pro sraz, zvláště pro nás starší, co už se nebudíme na Chipa a Dalea) se konečně došourá i Kéďa, takže můžeme vyrazit. Kolik nás vlastně bylo…z vedoucích všichni, tj. já, Zuzka, již zmiňovaný posledňáček Kéďa, Kuba a Somík, z dětí si jako první vzpomínám na Evču a Kiki, protože hned za hospodou skočily do strouhy a prolézaly takovou tmavou a vesměs hnusnou dírou. Pak tam byla Marky, kterou jsem fotil s nezbytným stéblem trávy, kteréžto bývá pravidelnou součástí každého dítěte na tomhle výletě; Anežka, která se taky furt nějak divně šourala vzadu. Zbytek Berkyovic, tj. Eliška a Míša, Bára jako zbytek Šarajovic. Tak a máme to.

Takže po té scéně s dírou a trháním trávy míříme kolem třešní, u kterých jsme si řekli, že bychom někdy mohli jít na třešně, nahoru k poli. Pole je permanentně mokré, takže máme za chvíli všichni tlustou vrstvu hlíny na podrážce. Kiki se nám chtěla pochlubit, jak zvládne zasvinit svoje bílé boty, tak si je taky vzala a svinila. Po krátkém intermezzu se zbytkem sněhu, který sloužil tu k umytí bot (naivky), tu ke kamarádskému ďobnutí (hodit kus sněhu za krk) jsme se konečně dostali na lepší terén. Při zbývající cestě ke stromu posloucháme Husqvarna trio a říkáme si, že budeme mít opravdu skvělý doprovod.

Strom naštěstí stál. Somík vytáhl ze svého baťohu poretény, tak jsme je roztahli na naše sezení, ať nám nestudí zadky. Děcka si ještě honem kously do svačiny, ale Somík už drapl ocílku a kámen (zde!) a pomalu začal křesat. Nakonec i pomocí vlastnoručních hoblinek (pravda, holýma rukama je nedělal, měl aj nůž) to zadoutnalo, vyšlehlo a mohli jsme říct wašte. Děcka byly rády, protože je podezřívám, že dýl by zticha nevydržely.

Pak přišlo klábosení o tom, co se událo a co nás třeba čeká, co bysme chtěli, zkusili jsme vymyslet název pro minulý rok (schválně, kdo si naň vzpomene?) a taky se očistili v kouři šalvěje, jak to dělali indiáni, a já se docela neindiánsky rozčílil, poněvadž tam kdosi furt mluvil a létal tam jakýsi binec, což mi vadilo. Když nám začala být zima, tak jsme šli hledat plechovku, jak je v ní ta kůže s flekama, začíná to na g a rýmuje se to s „prejt“. S trochou vůle a několika dobrovolníků, co drželi strom, aby nespadl, jak ho budem podkopávat, jsme tu plechovku vykopli a oškrábali vosk, což byla asi pečeť. Kiki jako hlavní iniciátorka vytáhla glejt a všechny děti ho sborově přečetly. Jakmile se všichni pokochali těma zčernalýma tečkama, nechali glejt glejtem a rozprchli se přivázat si někam pytlík. Takový pytlík v lese vám, při troše dobré vůle, zajistí vaše přání do toho nového roku. Škoda že to platí jen pokud je nejmíň dvanáct metrů vysoko od země. Takže smůla, děcka.

Zapečetili jsme plechovku, zakopali a pomalu se chystali k odchodu. Přelezli jsme takovou spadenou kládu a dva borci se ji společným skákáním pokusili zlomit, ale jenom křupala. Třeba příště. Zpáteční cesta byla suchá, místy bahnitá. Kus před hřebčínem Kuba objevil něco, o čem se raděj nebudu zmiňovat a tak jsme udělali něco, o čem se už vůbec nebudu zmiňovat. Výsledek je ten, že máme krásné perutě z káněte. V Kvítkách jsme to vzali přes schody a šupem dolů a domů.

K tomuto článku je založena fotogalerie.