V Hulíně je nás konečně plný počet, to dělá tři děti – Kiki, Evču a Báru, a naše silná sestava pěti vedoucích. Smutné, poslední dobou je tenhle nepoměr dětí a vedoucích do očí bijící.

Cestou se ve vlaku stavujeme v zoo, kde vidíme...eh...antilopu, zebru, dalších asi pětadvacet zvířat...a lemura.

V Olomouci kupujeme lístky, počkáme na správnou tramvaj a jedeme až na konečnou. Somík stihne cvaknout lístky rychleji, než tam dojedeme.

Pár metrů od točny už vidíme první tobogán. Na internetu píšou pět minut chůze, reálně to vypadá na vzdálenost Oděsa-Moskva. Sibiřský vítr včetně.

Za deset minut jsme tam. Hledáme vchod. Při obcházení budovy se Zuzka ptá, jestli je to opravdu budova akvaparku (a ne třeba továrny na tobogány). Ukazuju na pětimetrová písmena na střeše budovy. Zdá se, že mám pravdu.

Interiér vypadá hezky. Skoro jako v bazénu. Organizujeme Zuzku a Somíka jako rodiče a děti jako děti. Kvůli vstupnému.

Šatny mají skříňky na čip. Je to zrádné. Zjišťujeme, že děti mají pravděpodobně v průměru pět- až šestkrát víc vrstev oblečení než všichni ostatní dohromady. Jinak si ten čas strávený v kabinkách při převlékání nedovedeme vysvětlit.

Sprchy mají regulaci na teplou a studenou vodu. Je to super. Většině je pak v bazénu prvních pár minut zima.

Obdivujeme a zjišťujeme všechny vynálezy. Dvě vířivky, masážní lehátka, divoká voda (která ale není zas tak divoká), trychtýř. Tobogán je dlouhý a dobrodružný. S takovýma dušema od traktoru s úchytama dvakrát tolik. Kdo se na ní udrží i při dojezdu, patří do elitní skupiny. My ostatní jen smutně přihlížíme a závidíme. Krom Evči nakonec jedou všichni. Bodejť by ne.

Trychtýř je zážitek sám o sobě. Poprvé vyskočí krevní tlak na dvěstědeset, adrenalin člověk málem potí a dole si oddychne, jako by právě kopl smrtku do rozkroku. Podle scénáře té možná minuty jízdy se není co divit. Nahoře se člověk uklidní, že to přece nevypadá tak hrozně. O další dva metry v trubce začne volat maminku, aby si pro něj přišla, do trychtýře vletí jak olympijský vítěz v jízdě na saních. Postupně zpomaluje, blíží se k dolní díře a říká si, že už je všechno dobré. Těsně před tím, než se nějakým záhadným způsobem úplně otočí a spadne dolů v lepším případě po nohách (to když se stihne ještě otočit), hůře (a také častěji) po hlavě.

Hodina a půl je skoro fuč. Párkrát jsme se projeli, potopili, závodili v divoké vodě, hráli hoňku, narazili jedno rameno (Kiki v touze překonat světový rekord v průjezdu trychtýřem nešetrně vybrala jeden úsek) a už abychom snad šli.

Při cestě zpátky si děti zapomínají tak polovinu oblečení v kabinkách, Jinak si ten čas strávený tam nedovedeme vysvětlit.

Po statečném boji Kedara s výstupním terminálem se všichni pouštíme do jídla. Teda až na bratry Karamaz...Šarajovy. Podezíráme je, že drží hladovku, aby mohli být zapsáni do Guinessovy knihy jako nejhubenější sourozenecký pár. Ségru mají normální.

Ve vlaku máme soukromé kupé. Do zoo už se raději nestavujeme. Asi bychom museli polovinu zvířat povraždit.

P.S. Děti, seznamte se.