Letošní (nebo vlastně loňské) Vánoce se nesly v duchu hradních pánů, rytířů a dvorních dam ze středověku. Nedbaje na svůj urozený původ (ano, i žebrák a hradní věž mají jistě urozený původ), jsme se srdceryvně rozloučili s rodiči a nechali je na nádraží v Otrokovicích, zatímco my ostatní jsme se vydali vlakem vstříc Dětřichovu nad Bystřicí, tradičnímu místu oslavy Vánoc našeho kmene. Této víkendové akce se zúčastnili: Anežka, Bára, Brejlík, Eliška, Honza, Kedar, Kuba, Marky, Míša, Somík, Valča a Zuzka.

O půl sedmé večer jsme dorazili k chatě. Tam nás ovšem nečekalo toužené teplo útulného příbytku, nýbrž deset minut čekání na správce chaty, který nám měl donést klíče. Dlouhou chvíli jsme si snažili zkrátit pochodováním sem a tam (protože jsme zjistili, že ze zmrzlého sněhu opravdu nejdou dělat sněhové koule), až jsme šťastní uviděli v dáli světla přibližujícího se auta. A pak nastal zázrak. Než jsme se stačili vyzout, tak už v kamnech hořel oheň a Brejlík byl proveden panem správcem po celé chatě. Nebo to možná není zázrak, jen nám dlouho trvá, než se vysoukáme z bot a najdeme v batozích papuče.

A protože nás dlouhá cesta zmohla, po chvíli vylovíme z krosen i dnešní večeři. Obdivuji kuřecí křídla Solařových a brousím si zuby na kosti. Taky jsem je dostala, chyba ovšem nastala ve chvíli, když jsem se dala k mému zbytku sekané a odnesla do kuchyně do chladu. Pak už jsem si na ně nevzpomněla, až pár dní po skončení akce. Holt paměť mi už neslouží jako dřív. Po víceméně úspěšném zkonzumování všeho jídla (to jsme ještě nevěděli, že se Honza vytasí v sobotu večer se sýrovou roládou) se většina osazenstva přesunula do věštírny. Věštkyně sice nepoznala kamuflovanou výměnu identit Elišky a mě, ale poměrně přesně (s odchylkou dvou nebo tří hodin) předpověděla příjezd Somíka.

Ale protože byly Vánoce, nemohli jsme zůstat jenom u pochybného věštění budoucnosti a vrhli jsme se taky na vánoční hry. Vánoční pečení se poněkud zvrhlo v zalehávání perníčků rohlíčky, linecké nezůstávalo pozadu a zuby nehty bránilo své místo na židli. Ze strategických důvodů jsme tedy zahájili jinou, mírovější hru. Dárky si sice obvykle rozdáváme až v sobotu večer, ale musíme se na tu velkou událost přece připravit. A proto jsme si začali rozdávat dárky imaginární, pantomimou ztvárněné. Člověk by nevěřil, kolik lidí považuje za nejlepší dárek šálu nebo šátek na krk. A v co všechno se dokáže jeden dárek proměnit. Změna lyží v brusle možná nikoho zas tak nepřekvapí, ale proměna meče v housle nebo koně v míč... tam už začíná rozum stát.

Sobota se téměř celá nesla v duchu vánočních výrob. Aby na stromečku večer neviselo jen pár poskrovnu rozvěšených ozdob, vyrobili jsme nějaké navíc. Jako výzdobu stolů jsme udělali pomerančové svícny, jak se nám v závěru povedli, můžete posoudit z fotek, já si myslím, že moc. Odpoledne nemohla chybět vánoční procházka, kdy jsme v lese potajnu naloupali perníček... nařezali větvičky. Somík si udělal procházku poměrně delší a vydal se až na chatu na Slunečné, kde jsme minulou víkendovku nechali hrnce a holt vánoční polévku je třeba v něčem uvařit. I když se to vzhledem ke zmrzlému sněhu zdá být nemožné, po celou dobu probíhala zuřivá bitva. Hlavně Kedar s Honzou vypadali, že si sníh opravdu užívají.

Tyto kmenové Vánoce byly v něčem jiné než jakékoliv Vánoce předchozí. Nejen že nás bylo celkem pouze dvanáct, ale děti samy se podílely na přípravě vánoční tabule a zdobení stromečku. A šlo jim to od ruky. A protože jsme byli přes den všichni hodní a nic moc jsme nejedli, před večeří se nám ukázalo zlaté prasátko. Pak odbila pátá hodina a děti stály v zástupu s prskavkama v rukách, převlečení za královny, bílé paní, mágy a jiné bytosti z dávné minulosti. To už nic nebránilo zasednout ke štědrovečernímu stolu, najíst se, připít si na další rok, vyhrožovat všem kolem smrtí či stržením v případě věže (na koho jiného by se lépe hodila role královny než na Anežku, Marky jako kat jí přizvukovala více než dostatečně). Rozbalovali jsme si dárky, princezna poslouchala rady do života od královny matky, trubadúr Honza ze sebe dělal hloupého, mág(yně) na všechny kolem poulila své velké oči za ještě většími brýlemi, mnich by potřeboval trochu mešního vína, strážní věž před svým zbořením hrála na kytaru, bubeník občas přišel o buben, když se někdo chtěl přidat ke kytaře, kuchař byl pro změnu připraven o svou kuchařskou čapku, služebná obsluhovala vzácnou sešlost, žebračka žebrala a bílá paní (bílý pán) mizela a opět se objevovala (do tajné komůrky). Prostě není nad vánoční idylku, kterou jsme zakončili skořápkovými lodičkami na vodě, melancholickým zíráním do plamínků svíček a občasnou zamáčklou slzou nad svou potopenou lodičkou, protože i v hrnci může dojít k tsunami.

Všechno, co se dělo pak, už není tak dokonale vánoční a klidné, přesto by bylo zvláštní ukončit zápis sobotním večerem. V neděli jsme (my vedoucí) přišli na nebývalou věc: Hladoví lidé si balí mnohem rychleji než lidé sytí. Zatěžko uvěřit, že snad během půlhodiny měly děti spacáky nejen v obalech k tomu určených, ale dokonce v batozích a oblečení na cestu měly buď na sobě, nebo připravené v horní části krosny. Nebyl proto důvod dále odkládat snídani a pustili jsme se každý podle svého gusta, na co kdo měl chuť. Somík měl chutě vpravdě podivné a na vánočku si kromě bramborového salátu připlácl i perníček, za což si zasloužil překvapené/zhnusené/obdivné pohledy od přísedících. A pak, tradiční závěr příběhu, úklid chaty, rozdělení posledních naleznuvších ponožek a rukavic, rozloučení se s chatou a pak hurá či méně hurá domů.

K tomuto článku je založena fotogalerie.