U brodské kašny stojí, řekli byste, značně nevyrovnaná družstva. My, ano, v poněkud zúžené sestavě dané vysokou úmrtností...pardon, nemocností. Ze silné sestavy se tedy sluší uvést Marky, Báru, Honzu a Somíka, Kedara a Zuzku. (Později se přidává i emigrant z druhého týmu, Lukáš). Druhé družstvo tvoří dětský domov z Lazů a třetí družstvo...kdepak asi je? Kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali, děti, nepřijeli! Tedy, on neměl ani kdo přijet, to byl ten problém.

Hodláme si to užít i ve dvou týmech. Stručně vysvětlíme pravidla, lehce se seznámíme a rozdáme hrací propriety. Naposledy na sebe týmy vrhnou ostré pohledy plné vášnivé nenávisti a touhy vypít co nejvíce protivníkovy krve... (Člověk má samozřejmě lehké sklony přehánět, proto bych nebral veškeré informace vážně. Pravda je totiž taková, že jsme se vůbec neseznámili). A obě skvadry míří do svých zákoutí hledat to správné místo k utáboření.

Vzpomínky z následujících událostí jsou dílem nehrajícího organizátora.

Modří si vybírají docela hezké místečko na parkovišti, dobré krytí. Jo, ještě jedna věc – modří jsme my, Woapáci. Rozdělují si role toaletního papíru obránců a vyzvědačů, domluví se na taktice a vyráží. Odpojuji se a mířím se trochu provětrat v oranžovém poli. Vtom vidím zajímavou scénu, kdy Marky s Bárou stojí na hřišti, kam je odevšad vidět, ale nestojí nikomu za chycení, alespoň se tak zdá. Asi charisma. Za pět minut se ale, po kratší zastávce v táboře oranžových, vracím zpět a vysvětluji jim, že můžou být oškubány o životy i tam. Takže žádné charisma, podvůdek! Z toho je alespoň vidět, jak nás kdo poslouchá, že holky :-).

Domováci zatím všechno chápou. Obdaruji je několika radami a postřehy (nápadnost vycházení ve skupinách z jednoho místa, čtvrcení těla propiskou a další užitečné rady). Snaží se, bojují více než dobře. Celkově se zdá, že hra má dobrý spád, nikdo raději ani netipuje, kdo vyhrává, bilance zranění na obou stranách je co do počtu pohmožděných končetin vyrovnaná.

Poledne je tu jako nic, už jen šest hodin do klekání. Hru tedy končíme, vymyslíme další plán a vyrážíme směr místní restaurace, čímž dokonce držíme všeobecnou náladu v oenn státní svátek připomenout si životní styl minulého režimu. Alespoň částečně. O něco pomaleji než blesk spočítáme výsledky a, teď prosím o chvilku klidu...


...ještě chvilku...


...my vyhráli!

Ano, je to tak, vyhráli jsme. Nadšeně se objímáme, plácáme po zádech, dojatě děkujeme našim rodičům, učitelům ze školy i belgické královně (všichni bohužel v nepřítomnosti). Až z nás má slečna servírka větší zážitek než z posledního dílu Ordinace. Na chvíli se loučíme s kamarády ze Zlína a jímáme se najít tiché místo pro naši siestu. Nalezneme jej a až na otravnou Marky, která nás pořád ruší, si užijeme chvíli klidu. Místo televize pak máme odysseu na motivy Tolkiena Lukáš aneb Cesta do Lidlu a zase zpátky.
Na nádraží se opět scházíme s děckama z Domova a hrajeme notoricky známou hru Elá hop (nebo, myslím, Lososí skok). Stejně je to zajímavé, jak se člověk dokáže zabavit šlapáním po cizích nohách...

Přijíždí náš vlak a...jsme zase u cesty.

Děkujeme tímto dětem z Domova, že se jim chtělo vstávat v těch sedm hodin a jet s námi kamsi do pryč a hrát nějakou hru. Hlavně ale patří velké díky všem jejich opatrovníkům – tetám i paní ředitelce, že se nebály vyslat děti na pro ně novou zkušenost, která se jim, doufáme, líbila (a máme takové informace...fakt že jo :-P ) a věříme, že se třeba zase u nějaké akce setkáme.

A už jsem skončil, slibuju.