Skoro polovina vedoucího osazenstva se shodou okolností schází v Hulíně, kde jí s neskrývanou radostí světelná tabule skoro výsměšně ukazuje nejprve desetiminutové, poté půlhodinové a konečně hodinové zpoždění. „Budeme dobrodružní!“, zní že všech obou úst unisono a nasedáme do expresu směr Luhačovice. Ale nedejte se zmást milí zlatí, to my jen tak pokoušíme osud, stejně nakonec všichni zůstáváme trčet ve Starém Městě, kde přes půl hodiny čekáme na courák, který nakonec vítězoslavně přijíždí.

Jeli jste někdo indickými vlaky? Že ne? A dovedete si tento nevšední zážitek představit? Horko, sucho, vagón nacpaný k prasknutí, překřikování jednoho druhým... Dobrá, tedy odečtěme si první dva prvky a dostaneme naši situaci. Nevím, zdali to má být nějaké pokračování legendární táborové Byrokracie, ale když dojdeme k jedněm dveřím a trhneme jimi, skoro se na nás vyvalí lavina lidských těl, hospodářských zvířat, exkrementů... Zde samozřejmě trochu přeháním. Zkoušíme ale další, další, zachrání nás až ty poslední, kde cestující nemilosrdně zatlačíme až do kša a nacpeme se dovnitř.

Postupně pochytíme, že se koná jakýsi pochod za burčákem a že tedy většina lidí jede do Hodonína. I tak jde ale o zajímavou jízdu. Předně účastníci pochodu vzali cestu za burčákem jako cestu S burčákem, druhak také měli neodbytnou potřebu chodit na záchod onou přeplněnou uličkou, jejíž nerudní okupanti málem začali připravovat její Pruskou verzi (Pruská ulička byl trest pro vojáky tohoto státu, kdy byli nuceni proběhnout uličkou ze svých spolubojovníků ozbrojených rákoskami, klacky, botami...). Nakonec ale všichni takřka ve zdraví přežijí a dostanou se do Hodonína, kde dochází k dobrodružnému zpestření výstupu, jelikož se zjišťuje, že dveře vedoucí na perón jsou zamčené či blokované, ergo musí tak stovka lidí vyskákat do kolejí. Že někdy šlo o zajímavou podívanou jistě netřeba dodávat.

Ve vagónu, zdá se, zůstáváme skoro sami. Děti dostávají první obálku. Skákat vedle pána s plnovousem a volat „bobr!“ K tomu je přece nikdo nemůže donutit... Přijíždíme do Břeclavi. Naše drahé České dráhy nás odměňují další výzvou. Jistě dbají o to, abychom nezlenivěli a nehledali si vždy nejjednodušší cestu, nejbližší vlak do Popic tedy vypravují až za hodinu. Co se dá dělat? Věděli bychom... Děti dostávají další úkol – mají nasbírat co nejvíce zoubkových víl. S nadšením se rozutíkají do staniční budovy, kde útočí na neblahé spoluobčany svou neobvyklou prosbou. Mezitím se též rozbíhá naše bobří výzva, nejprve docela nenápadně, ti odvážnější sbírají kuráž a sbírají první body. Hodinka uběhne jako nic a my si to fičíme do Popic.

Tak nakonec jsme stejně dorazili. Upravíme si směr chůze a vydáváme se na pochod. První zastávka je pár stovek metrů za zastávkou u tmavé odrůdy hroznů. Sesbíráme pár střapců a v poklidu pokračujeme dál. Na hrázi začínáme hrát další hru. Omezená slovní zásoba však, zejména holkám, nesvědčí a tak záhy ztrácejí všechny své lístky.

V Dolních Věstonicích nastává skutečná zábava. Po prvotním překvapení, kde že to vajíčko máme sehnat a zjištění, že takové vejce se na chodníku obvykle nevyskytuje, nezbývá než zazvonit (pokud mají zvonek) a poprosit (pokud jsou doma) o vajíčko (pokud zrovna nedělají řízky). Po zdánlivě vyčerpávajícím úkolu však čeká ještě další, mnohem zábavnější – nést si celou dobu vajíčko u sebe a pokud možno ho nerozbít.

Někde mezi vinohrady a...dobře, dalšími vinohrady, se pokoušíme o první pokus o hromadné zničení jejich křehkého pokladu. Vše je zahaleno v hábitu závodu se svázanýma nohama, při každém pádu však potutelně už už cítíme, že to musí přijít.

Čeká nás první kopec, zato pořádný. Vyběhneme ho však jako kamzíci (pravda, postřelení a s dvěmi amputovanými končetinami) a nahoře se již můžeme sápat na zbývající části Dívčích hradů. Rychle se vyfotíme, čas nás nemilosrdně tlačí, Eliška si ještě stihne rozbít vajíčko (a to dokonce bez našeho přičinění) a už sbíháme dolů.

Cesta nazpět do Popic (plán přejít až do Mikulova se zamítl pro vzrušující plán našeho dopravce dostat nás do výchozího bodu o dvě hodiny později) probíhá bez problémů. Míša si takřka hází s vajíčkem, až se mu to skutečně podaří a obsah se nádherně vlévá do sáčku. Děti si hází nějaké smetí na hlavu a prý jim máme hodnotit, kdo má nejlepší účes, Míšu zradily krátké vlasy. Probíhá nemilosrdná 1. kukuřičná válka, až člověk neví, zda se silnicí prohnala divoká prasata či indiáni z Otrokovic. Vlak přijíždí, v Břeclavi máme taky cosi na přestup, nabíráme však dvacet minut zpoždění (jako by nás to snad mělo rozhodit). Po posledním bobrovi ve vlaku končí veškeré soutěžení, vyhrává Eliška, celkově ovládají pořadí členové Berkyovic rodiny, což vůbec nedovedeme pochopit. V Otrokovicích je cítit smrad burčáku.