„Ahoj, jmenuju se David Hlavica...“ protřu oči, abych se ujistila, že vidím dobře. Čtu dál a začínám chápat. Chico se nedal přejmenovat. Začínám se přiblble usmívat jako jakákoliv příslušnice ženského rodu nad malým dítětem. „Ahoj, jmenuju se David Hlavica a narodil jsem se mamce a taťkovi dnes – přesně na první výročí svatby. 27.9.2009, 17:57, 3040g, 49cm.“

Snažím se nějakým způsobem zformulovat blahopřání, ale jako obvykle v podobných situacích cokoliv napíšu, mi po opětovném přečtení připadá nic neříkající, suché, mdlé. Nakonec přece jen na mém mobilu zasvítí „odesláno“.

Ivča ze dne na den zhubla o tři kila, stala se mamkou, Chico už je taťka, je nás zase o jednoho víc, Češi nevymřou. A indiáni třeba taky ne.

Pozn. taťky: zatím přidávám tuhle pracovní fotku :-)
Chtěl se mnou hned jít na hokej, ale vysvětlil jsem mu, že je ještě maličký :-)