Již začátek výletu je jiný, než u výletů ostatních. Scházíme se totiž na autobusové zastávce v Kvítkovicích namísto tradiční vlakového nádraží. Seznamujeme se se Zečiným pravým manželem Radimem a děti ho okamžitě seznamují s minulými Zečinými manželstvími a rozvody. Minulost své přítelkyně-manželky bere statečně, dokonce ho to neodradí od nastoupení s námi do autobusu a vydání se na vysokohorskou túru. Pan řidič ne zcela chápe početní obsazení naší výpravy, ale po pár kliknutích na tlačítko storno se dostáváme ke správnému počtu tří celých a pěti polovičních.

V nacpaném autobuse děti domýšlí taktiku psychického zdeptání Zeči a z autobusu vystupují již dvě rodiny různě mezi sebou příbuzné – já mám naštěstí jen jednu dceru Anežku a nevychovaného pejska Evičku-Ronaldinu. Zeča si z minulého manželství s Kubou přivádí děti Helgu (Eliška) a Rútu (občas přezdívaná Krůta – Marky) a Radim (posléze přejmenovaný na Roberta) má taktéž z minulého manželství syna Míšu. V této sestavě se směle vydáváme k vrcholu.

Abychom si zpříjemnili cestu, hrajeme nachytávačku. Ptáme se každý každého na nejrůznější možné i nemožné otázky – a otázaný nesmí odpovědět slovy jo, ano, nebo ne. Nechceš ostružinu? Bude trvat dlouho, než vyjdeme na hrad? Budete se s Brejlíkem brát? Začínají mi docházet lístečky (které odevzdám, když se nechám nachytat) už na cestě na hrad. Míša se projevuje jako nejnadanější a lístečky se mu v kapse snad rozmnožují.

Na vrcholu. Vyčerpáni vybalujeme svačiny a seznamujeme se s hradními kozami. Ještě zkoušíme, kolik topografických značek poznáme a pak znova prcháme ke kozám.
Při prohlídce se dozvídáme spoustu věcí a ráčkující pan průvodce nás seznamuje i s množstvím legend. Obdivujeme lípu zasazenou korunou do země, hlídáme se, abychom se nepodívali do zakletého zrcadla a pak vystupujeme po schodech na rozhlednu. Vidět toho přes mraky a mlhu není moc, spíše si užíváme vítr ve vlasech a robíme vrcholové foto.

Po prohlídce jsou děti opět vyhládlé, tak si znova dáváme do nosu. Radim se diví, že většina dětí má svačinu ve stejných ubrouscích a s překvapením zjišťuje, že všichni tři jsou sourozenci. Posilněni se vydáváme na sestup a následně výstup ke Kapli svaté Barbory, kde nám Evička podává výklad o Marii Terezii Petřvaldské z Petřvaldu. Sice potřebuje mě jako megafon, to ovšem nebrání uznání ze strany ostatních nad Eviččiným výkonem. Od kaple začínáme hrát nepřítele a spol., hra se ukazuje jako skvělý nástroj k uklizení dětí sápajících se po vedoucích. Míša se vrací do táborové nostalgie, když našel přesně takového broučka, jaký mu na táboře porodil broučátka přímo na ruce.

Sestup se projevuje jako obtížnější, než jsme čekali, ovšem všichni to zvládáme ve zdraví, pouze Ronaldina dostává psí průjem a dělá hromádky až do Velehradu. Obcházíme Ká dvojku a češeme trnky kolem cesty. Opět stoupáme do kopce, všichni sundáváme přebytečné svršky, protože se na nás usmálo sluníčko a Marky dokonce sundává Zečinu palestinu. Možná už Markétčinu palestinu. Anežka se pro změnu zbavila posledního nachytávačkového papírku a už si nemusela dávat pozor na pusu. Očividně to obohatilo její slovní zásobu.

Najednou vyjdeme z lesa a čeká nás výhled na konečný cíl naší výpravy – Velehrad. Děti si zkracují cestu po poli, my, slušně vychovaní vedoucí (a s námi Míša) jdeme po cestě. Trháme kytičky kolem cest a sestupujeme až k Velehradské bráně. Za ní si dáme zasloužený odpočinek po náročném sestupu a následně závody po rampách pro skejtbórdisty. Radim se projevil jako zdatný časoměřič, s časem 20.01 s vyhrává Marky, v těsném závěsu za ní Anežka.
Nakonec přece jen přišel čas, kdy jsme měli vyrazit na velehradské letiště (rozuměj – autobusovou zastávku, ale z Himalájí přece autobusy nejezdí). Zakončili jsme nachytávačku a vítězem s 28 papírky se stal Míša. Nastupujeme do letadla bez záchranných pásů a pak přesedáme na mezinárodní vlak v Moskvě (jak jinak než Staré Město).
Otrokovice... v podchodu se pořádně nadechnout, pohladit rybu, nakopnout potápěče... a konec už každý zná.

K tomuto článku je založena fotogalerie.