Když tak sedím a v hlavě mám ještě docela živé vzpomínky z té dávno známé louky tam někde na Odersku, tanou mi myslí jednotlivé dny. Ne celé, na to nestačím, ale ty podstatné věci. Z těchto střípků bude celý článek, snad alespoň trochu doplním, co děti při svém líčení doma rodičům zapomněly…
Vzpomenout si na začátek není úplně jednoduché. Byla neděle, tábořiště čerstvě posečeno. Na kraji louky velká kupa věcí, ve skrýších tyče. Pětice lidí odhodlaných vybudovat za týden tábor pro takřka dvacet lidí. Do práce jsme se začali dostávat s přibývajícím časem. Během neděle jsme tak alespoň měli kam složit hlavu.
Následující tři dny nemá smysl rozebírat podrobně. Byly tak stejné, že si snad ani nevzpomenu, co se jednotlivě dělo. Celkově se však déšť střídal s mrholením, mokro bylo všude a vlezlý chlad se větrem dostával do špatně chráněných míst. Úmorná a nepříjemná byla stavba, o to víc jsme si však užili teplo spacáků a ohně, tím sytěji nás naplnilo s námahou vařené jídlo. A tím víc pak bylo odpuzující znovu navléci naskrz mokré pohorky a ponožky, zabalit se do kapkami deště nasáklé mikiny a tepláků. Jenže bylo třeba.
Čtvrtek si pamatuji docela jasně. Poprvé vysvitlo Slunce (!!), poprvé jsme spatřili modrou oblohu. Zbytek už znáte sami. Stoupla voda, která se valila ze dvou směrů. Nezbývali než bourat, dopravit se do Otrokovic. V pátek se rychle sejít, uklidit jak po tsunami, porozdávat všem, co se namanuli, mokré věci na usušení. V sobotu si trochu odpočinout, domluvit další kroky, v neděli opět naložit auto s veškerým materiálem a jídlem, v pondělí odjet zpátky, buď ráno jako většina, nebo k jedenácté večer se náhle objevit u slabě LEDkami osvětleného týpí.
Co se dělo v týdnu shrnu jednoduše. Ve středu večer jsme se mohli kochat nad všemi týpími, latrínou, myslím, že i kuchyní. Zbývalo dodělat věci, které sice nejsou tolik vidět, ale čas zaberou. Od sušáku přes terč, rozcestník, náš táborový symbol, až k instalaci nového špalku.
A už přišlo pondělí, pondělí. Co si pamatuju? Spoustu lidí na tábořišti, do té doby značně neobvyklé. Stavbu postelí, pro některé naprosto nová záležitost, pro jiné rutina. Ale hlavně se objevil Willy Fog. Děti se tak setkaly s fantomem, jež je doslova provázel celým táborem. S přízrakem, jež se sice zdál jako hodný, nicméně záliba v malinová houští z něj udělala trýznitele dětí . Přes jednotlivé šifry se děti konečně dostaly k mapě, která znázorňovala jejich kroky až k poslednímu státu.
Úterý, první den v cizí zemi, Francii. A také první ranní píseň, první běh k brodu… Odpoledne jsme si mohli zahrát velmi rozvernou hru Lovení kanců, které se občas zvrtlo tu do vody, tu do louky. Odpoledne pak dětské osazenstvo okusilo přípravu topiva pro svá týpí. Vzhledem k velkému ohlasu se program protáhl až do večera. Marky a ostatní pak alespoň mohli luštit, co mělo být ono „ďupkování“, zvěstované na programu dne.
Středa nás přenesla do starověkého Egypta. Snad každý, kdo na táboře byl, si vzpomene na všudypřítomné minarety, které co chvíli ohlašovaly čas k motlitbě za více vody (ano, občas se nám to vymstilo). Prošli jsme si otrockým životem Egypťana od stavby pyramidy, služby faraonovi až po mumifikaci a pohřeb svého pána a boha. Nezapomenutelný byl hlavně Míša faraon panicky se bojící udušení, neustálé pozdravy věnované celé košaté rodině a Honzík navlečený do faraonského hábitu (Anežčiných indiánských šatů).
Čtvrtek skoro všechny zanesl do změti řeckých ostrovů. Aby toho nebylo málo, Willy Fog nechal našim poutníkům zprávu, bůhví proč zaseknutou do stromu Somíkovou sekyrou. Nastalo tedy obsáhlé balení a výprava k moři. Opravdovému. Kamennému. O Řecku toho moc nepovím, sám jsem nikde nebyl, ale stačilo si představit Honzu s dvoumetrovou vlajkou, se kterou se tahal, holky dohazovačky jak Kecal z Prodané nevěsty či Míšovy broučky a člověk nemusí být Sherlock, aby pochopil, že o hodně přišel… Slunce navíc zapadalo nad Delfami, děti měly možnost dovědět se od spousty věštců, co je čeká. Ať už z hvězdy Posraliuse, karet, kávy, čtení z ruky…
Pátek nás odvál trochu dál od naší kotliny, a to rovnou do víru kast, miliardy lidí a neschopných úřadů. Ano, probudili jsme se do Indie. Nejprve nastalo řádné přijetí indické vizáže – ženy a dívky červenou skvrnu na čele, muži a chlapci apartní knírek a vousy; poté nastala nefalšovaná odplata dětem od vedoucích za skutečná i smyšlená příkoří, kterých se dopustili. Hra Byrokracie nám totiž poskytla mnoho veselých momentů a nespočet příležitostí dokonale odrovnat děti. Ne vždy si vás totiž úředník pozve do své kanceláře pekelně prohřáté Sluncem, zabalí vás do deky a pustí na vás topení s tím, že „my v Indii rádi teplo“. Nebo si dá před sebe cedulku Úřední jednání a začne se bavit s kolegou o tom novém, pětisetdílném seriálu. Nakonec ale všechny děti prošly. Až na Zeču, otřesenou z neznalosti jména svého manžela, i v psychickém pořádku.
Sobota, návštěvní den, metla pro všechen čurbes dětí . Ačkoliv v Japonsku, dopoledne se odehrávalo snad mezi linkou Heřmánky-Osaka, to kvůli pendlování rodičů za dětmi do tábora, s dětmi do lesa; nedivme se tedy, že Japonsko ztratilo něco ze svého kouzla. A to i když nás ráno zdravily i dvě gejši. Odpoledne se však rozpoutal souboj jako z Kyota. Sumo bylo mnohdy nelítostné a srdceryvně prožívané, od davido-goliášských duelů, kde však ne příliš často David vítězil, až po velmi vyrovnané boje, kde rozhodovaly spíš body než vytlačení soupeře z kruhu.
Taková neděle byl návštěvní den číslo dva. Jak jinak to nazvat, když dojedou rodinné příslušnice sedmi členů tábora? Pravda, dojely jen Jana a Hanka a Evča, ale na tom se nic nemění. Důležité však bylo, že jsme se ocitli v bývalém největším vězení na světě, plném jedinečných zvířat, pouští a domovem snad nejslavnější budovy opery. Ale popořádku. Dopoledne se odehrál lov na velmi pohyblivé, vychytralé psy dingo, jehož součástí bylo i dobrodružné přebrodění se do míst, kde je bylo možno nalézt. Nutno dodat, že Míša, aby se nemusel zouvat, šel po rukou. Hlavní peckou pak byla soutěž Austrálie hledá superstar, kde zazářila především Valča se svým zpěvem i složenou písní, Kiki, dvojhlasná Anežka a Honza, jehož odhodlané a odvážné vystoupení bylo v průběhu tábora následováno mnoha lidmi (ke své orientaci se mimo Honzy přiznala Zuzka, Zeča…)
Sedmá směrovka nám ukazovala směr za velkou louži, do Kanady. Vzhledem k tomu, že kazisvět Honza, představte si to, nedal zamrznout ledovou plochu, curling se odehrál na suché, prašné cestě… Taková ubohost. Ještě před obědem si děti zmapovaly své znalosti kytek. Po poledni si pak Zeča (wašte!) vzala na starost přípravu ženského lakrosu.
Úterý byl den jako stvořený pro návrat na starý kontinent, přímo do centra všech býčích zápasů. Byl plný flamenca, matadorů, ne moc španělských kytarových rytmů… Už to tak chodí, když se rozhodnete někam mezi Barcelonu a Andalusii..
Středu mám spojenou s jídlem. Ne, že bychom tedy v ostatní dny nejedli, vůbec ne. V Mexiku jsme však vařili sami, a to v zemi. Ano, řeč je o Setonově hrnci. Svépomocí jsme připravili balíčky s večeří, rozpálili kameny, které jsme vložili do jámy, zakryli je lopuchy, dali na ně naše alobalové favority a zahrabali hlínou. Zalili vodou a pár hodin počkali. Pravda, trochu náročný způsob, ale výsledek byl nad očekávání skvělý. Ať však nemluvím jen o jídle – Mexický trip nás zavedl přímo do víru zlaté horečky. Nastřádat něco valounů šlo přechodem přes divoký potok, jež nemilosrdně metl všechny odvážlivce; lovením na dně bažiny, jež byla opravdu chuťovka; příchodem do Údolí prachu, kde se však bílé zlato mohlo brát pouze do úst…zážitky byly nepřeberné.
Ve čtvrtek přibyla na náš táborový symbol předposlední šipka. Zavedla nás mezi fotbalisty, karnevalové tanečníky a ohromnou velikost Amazonky. Fotbal to byl opravdu drsný, skoro jak z chudinských slumů. Přechod Amazonky byl dravý a nebezpečný, pod ochrannými pažemi samotného Ježíše Spasitele se však nikdo nemusel bát.
Pátek nás zavedl do domoviny samotných indiánů. Čekaly nás taky nejdůležitější věci tábora, jako inipi, obřad potní chýše; sněm a samotný vrchol putování po tom velkém světě. Nebyl čas lelkovat, práce bylo hodně. Chvojí, kameny, smůla, fakule, ohniště, kostra… Vše muselo být připraveno. A bylo. Odpoledne jsme se tak mohli potkat v kruhu před potní chýší, kde jsme se očišťovali kouřem šalvěje a následně vstoupili do míst, kde nás čekala jen tma, kameny, pára… Po této fyzické i psychické očistě jsme se odebrali ke sněmování. Došlo na hodnocení tábora (bereme tě za slovo, Marky ); rozdali jsme diplomy. Ale co to? Najednou se zašustilo v křoví a nevylezl nikdo jiný než Willy Fog, přízrak, mág, fantom. Tentokrát sám, všichni souputníci se odebrali…umřeli. Přinesl s sebou i velkou, neforemnou krabici, která skrývala něco z dárků pro naše cestovatele.
Další dva dny se balilo. Vše. Radost nám kazil déšť, který znepříjemňoval už tak proradnou práci. Nakonec jsme ale stihli veškerou nutnou práci. Nezbývalo než se rozloučit s tábořištěm a vydat se na cestu, v Otrokovicích ještě společně zabékat pokřik a rozejít se domů…
Byly to krásné dva (čtyři) týdny. Bylo skvělé pozorovat ten mnohdy zatracený kus louky, všechny mihající se lidí sem a tam, kouř z týpí i kuchyně… Myslím, že se každý, kdo s námi pár chvil, pousměje nad zážitky, kterými jsme se stihli za tu dobu obklopit. Například hrdinnou záchranou chlapce pod vedením Mikry, jež také zvládla tuto dramatickou a nervydrásající příhodu přestát s ledovým klidem (a pozváním od vedoucího ztraceného dítka). Valčina a Anežčina nefalšovaná radost z první nalezené GPSky. Opravdové nasazení u většiny her. Honzova otevřená zpověď o své orientaci. Brblání, kroutění hlavou, nadávání i žehrání nad počasím, jež nám nadělalo nejednu vrásku na tvářích. Pohřeb faraona, s velkou pompou pořádaný oběma stranami. Mikřin legendární skok… Řekněte sami, nestálo to za to?
Příští rok zase…?
K tomuto článku je založena fotogalerie. |
