V neděli dorážíme na tábořiště, čekáme na auto, které má v sobě všechny věci na tábor. Překvapí nás jen hráz, která, ač jsme ji loni bourali, stojí. Říkáme si, že máme o práci míň.

Počasí nám ale celkově moc nepřeje. V pondělí celý den mrholí, prší a je zima. Snažíme se pracovat, co se dá, odpoledne ale už rozděláváme oheň a snažíme se aspoň trochu ohřát.

Úterý je už lepší, práce pokračují. Voda se nám zdá silná, nezdá se nám ale, že by měla vytasit své silné zbraně za pár dní. Ve středu se už asi na deset minut ukazuje slunce. Tábor je skoro postavený, zbývá jen pár staveb. Voda ale stoupá, za noc o dobrých dvacet centimetrů.

Ve čtvrtek chceme takřka finišovat. Když se ale Mikro stavuje ve sklípku (ten je pár metrů za kuchyní směrem k řece), zjišťuje, že voda stoupla opravdu hodně. Sudy, které byly zakopané skoro celé v zemi, spodní voda vytáhla ven. Latrína je plná vody, tak tak svůj obsah udržuje ve vykopaných mezích. A voda stále stoupá, sic se slunce konečně ukázalo. Paradoxně tedy v jediný den, kdy bylo hezky. Somík se tedy vypravuje na Barnov, nádrž, která zadržuje vodu z Odry nad námi. Po návratu kroutí hlavou. Dva dny má pršet, Barnov budou odpouštět, voda se může dostat daleko. Zbývá tedy jediná možnost - tábor zbourat. Rozdělujeme si práci a začínáme svůj čtyřdenní výtvor znova rozebírat.

Vytahuju kolíky od malého týpí, když se podívu na příjezdovou cestu a uvidím je. Asi deset chlápků v maskáčích, jeden džíp, velitel cosi zrovna mluví do vysílačky. Na uniformách nápis Aktivní zálohy. Ptají se, s čím můžou pomoct, stručně tedy líčíme situaci a první z nich se chopí beden, plachet naložených věcmi, tyčí a dalších věcí. Práce jde o hodně rychleji, tábor máme sbalený. Záložáci se loučí, předávají kontakty, kdyby náhodou, a odjíždějí. Ještě se za námi staví jedna skupina, Tatra s vyskleným oknem a pak už jen čekáme. Ještě se stavujeme ke brodu. Na normální, skoro vždycky suché cestě je teď vody po kolena. Brod nelze přejít za žádnou cenu. Pochopí to i projíždějící čtyřkolkář, cyklista a rodina s kočárkem. Jen bílý Passat, zřejmě hajného, se nevrátil, tak nevíme.

Je skoro sedm hodin, příjíždí Marek, náš odvoz věcí. Nakládáme obrovský nepořádek, který rychlým balením (úprkem) nastal. Vezme nás až po křižovatku, kde se naše cesty rozdělují, loučíme se a pokračujeme po svých. V devět hodin pak máváme na Vláďu, odvoz nás. Domů se dostáváme kolem jedenácté, unavení, špinaví, vyuzení z topení v dešti.

Je pátek deset hodin ráno. V klubovně je hromada jen těžce identifikovatelné změti plachet, dalších plachet, táborových věcí obecně. Zbývá uklidit a to nejdůležitější - vyřešit, co s nenadálou situací.

Martin obvolává všechny rodiče, zjišťuje, co se dá dělat, zda posunutí tábora nebude problém. Každému příchozímu nabízíme deky k usušení, táborový materiál se nachází od Štěrkoviště až po hasičárnu v Jaroslavicích.

Jak ale dál? Snaha je jasná - tábor uspořádat. Nejlépe na našem tábořišti. V neděli tedy jedeme obhlédnout terén, zjistit, zda je to proveditelné. S jistotou se tábor posunuje o týden, tj. 6.-19. července. Doufáme, že jsme nezpůsobili závažné komplikace v harmonogramu účastníků tábora, nicméně těžko přírodě poručit...