Po černé noci přišlo ráno,
modrá obloha, žluté slunce.
A i když by se ještě krásně spalo,
ven táhlo je jejich srdce.
Nastoupili do vlaku a vyjeli směr Zlín
a byli krásní, v srdci ani v duši žádný stín.
Ve Zlíně vystoupili z vlaku a čekali chvíli,
než přijel autobus, který odvezl je k cíli.
Vystoupili v Lukově, jež byl jejich cíl,
vydali se na hrad, a protože byli plni sil,
letěli jak vítr, vítr jež nezastaví nic.
Cestou na hrad na malou chvíli se však zastavili.
V jeskyni ukryté uprostřed skal,
a i když ze začátku se trochu báli,
nakonec ohromeni krásou toho místa,
všichni na strach zapomněli.
Když dorazili k hradu tak si sedli
a jídlo, které z domu měli, snědli.
Posíleni, plní nové energie
vyrazili na hrad, kde historie
na ně útočila ze všech stran.
Nebránili se, naopak plnými doušky
pili ten koktejl, smíchaný z pověstí a faktů.
Ohromeni, unešeni, vnímali tu krásu,
a kdyby měli více času,
zůstali by déle.
Však čas běží neúprosně pořád dál,
a tak i jim se nachýlil jejich čas.
Museli se vrátit zpět,
aby stihli autobus, který měl je odvézt na zpátek.
A tak se s hradem rozloučili a vydali se lesem zpátky
s pocitem, že na malou chvíli zabloudili do pohádky.


A zde bych si dovolil prozaický něco-jako-překlad:
Po tradičním srazu na nádraží a vcelku nudné a určitě nezajímavé cestě (jak by také mohla být zajímavá, když jsem byl tou dobou už ve Zlíně) jsme osedlali autobus směr Lukov a na Držkovou (fajnšmejkři ocení zejména trasu přes Vlčkovou). Těsně před odjezdem se k nám přidal i autor poetického ztvárnění našeho putování - Vláďa.

Po příjezdu k lukovskému domovu důchodců, který některé děti ihned pojaly jako svůj příští vysněný domov, jsme naše nohy otestovali na prvním, příšerně velkém kopci. Děti to taky zmohlo, vždyť po pár set metrech délkových a asi pěti výškových už málem kolabovaly, a jen tak tak je zachránil pohled na koníka, jež se pásl opodál. Po vynadívání se na tu nádheru jsme se vydali dále. Nutno připomenout, že se k nám přidala Danča, místní průvodkyně, lukovských-pověstí-znalkyně a magnet na děti.

Tak se tedy stalo, že jsme nešli přímou cestou na hrad, jak by udělal spořádaný turista, ale pronikli do hloubi lesa, kde jsme na vlastní oči spatřili – veliký kámen, spíš skálu. Však poté, co jsme jej obešli, upozornila nás Danča na malou díru pod ním. Tak tam se vleze tak půlka nohy, řekli jsme si. Avšak první průzkumník zmizel celý a než jsme se nadáli, stáli jsme ohromeni v jeskyni, a to ne zrovna malé, vždyť Somík se tam pohodlně narovnal a na délku měla dobře pět šest metrů. Zapálili jsme svíčky, které se nacházely porůznu v dutině skály, nafotili pár fotek a honem zpátky na denní světlo.

Mezi jeskyní a hradem nám pak ještě naše skvělá průvodkyně ukázala Katovu studánku a místo, kde stál kdysi turecký katapult, přičemž oboje doplnila fundovaným výkladem. Tedy po zdolání cesty k hradu jsme se posilnili a vyrazili na zteč. Jako první jsme si mohli poslechnou kvílení mladé turecké dívky, jež byla zazděna do části hradu, aby uchránila pevnost právě před Osmany. Poté jsme si mohli prohlédnout archeologické pozůstatky z minulých dob hradu a ponořit se do sklepení. Zde si pak každý dokázal svou odvahu kráčením ke zdi, která nebyla vidět. Těžké bylo určit, co vlastně vidíme z ochozu tvrze – Fryšták, Holešov, Hulín?

To už je jedno, pomalu se loučíme. Ještě si vylezeme na rozhlednu se strmými schody, podíváme se na skály, kde zasedala Valašská lovecká rada, a bereme to opět kolem koníčka na zastávku.

K tomuto článku je založena fotogalerie.