Asi se na tomto místě dnes nedozvíte mnoho nového, přesto se nevracejte k luxování, utírání prachu nebo umývání podlahy a chvilku posečkejte. Rád bych zde ztratil pár řádek o tom, jak to s naším kmenem bylo, je a bude. Což může být jistě zajímavé...

Zprvu fakta: Už přibližně rok se o chod kmene stará nová generace vedoucích, která po osmi letech vystřídala generaci předchozí. Po přibližně stejné době si naši „mladí“ vyzkoušeli, jaké to je vést schůzky, chystat akce a dokonce zorganizovat a úspěšně přežít celý letní tábor. Zprvu jsme tak trošku dohlíželi na chod akcí, postupem času jsme se ale stali už jen pozorovateli a sledovali, jak to našim nástupcům jde. Minul rok a je čas, aby na jejich bedra padly i poslední zbytky povinností, od nichž jsme je zatím tak nějak chránili. Konkrétně jde o ono nepopulární, ale pro oddíl životně důležité papírování. Česky řečeno – bylo třeba nalézt nového hlavního vedoucího, hospodáře, zdravotníka a rozdělit si veškeré formality, které za úspěšným chodem oddílu stojí. Nejdou vidět, ale vězte, že jich je mnohdy až nad hlavu...

Abychom byli konkrétní – novým hlavním vedoucím se stal Brejlík (Martin Zatloukal), hospodářem Somík (Michal Šaraj) a zbytek Náčelnické rady tvoří Kedar (Radek Marholt), Mikro (Tereza Dufková) a Zuzka (Zuzana Čechová). Určitě je znáte, tolik jen pro úplnost. Od roku 2009 už bude úplně vše na nich – přípravou všech akcí včetně vyúčtování do korunky počínaje a komunikací s úřady nebo městem Otrokovice konče.

Nedá mi to, abych při této příležitosti nezabrousil i do minulosti, když už je řeč o přítomnosti a potažmo i budoucnosti. Poté, co během devadesátých let kmen vedli Blotahunka, Kiyelawin, Nupintuwi, Ite a spol., jsme se „k veslu“ dostali my – dnes už bývalá Náčelnická rada přejmenovaná na Radu starších. Vedli jsme oddíl od roku 2000 přibližně osm let a musím říct, že jsme si danou dobu náramně užili. To, co by jiní jistě nazvali prací, nám bylo zábavou. Za co by mnozí očekávali výplatu, jsme dělali zadarmo a rádi. Stejně tak, jako ti před námi – prostě pro radost ze společných chvil – ať už v klubovně, na chatách či nejraději pod týpími.

Vzpomínám na stovky hodin v klubovně, kde jsme hrály hry, pečlivě si zapisovali informace, slavili narozeniny, ale hlavně se potkávali. Bylo fajn se každý pátek vidět...

Mnoho víkendů jsme strávili na chatách všemožně po kraji i dále – od Štákových pasek, Ludkovic, Držkové, Březnice až po naši chatu na Slunečné – poblíž Dětřichova nad Bystřicí, kterou jsme opravili a vzali za svou v roce 2004. Na sněhu, ledu, blátě, vodě, v horku i zimě, vždy jsme se měli kde sejít a prožít společné dva dny.

Nesmím zapomenout na akci vyčnívající a vždy kouzelnou – Vánoce. Bahenitý Lanžhot, sněhem zapadaná Ostravice poblíž Lysé hory, zmrzlý a trošku neútulný Kolelač, naopak útulná Držková, blízké, ale opět bezsněžné Oldřichovice a pak už čtyřikrát myslivecká chata Sojáky v Dětřichově. Pokaždé motivované něčím jiným (večerníčky, povolání, hrdinové, atd.), s tradicemi a vánočním kouzlem.

Akce nejmonstróznější, ještě nezapomenutelnější než nezapomenutelné akce předešlé – letní tábory. Celkem jsme jich uspořádali osm, devátý už měla na svědomí především dnešní Náčelnická rada. V roce 2000 jsme si vybrali louku poblíž Heřmánek a zůstali jí věrni po celá léta. Kdo se někdy projel po místech, kde se konají jiné tábory, jistě chápe, proč jsme nikdy nechtěli jinam. Útulné zákoutí v ohbí Odry, nekonečný prostor louky, nenahraditelné koupání v tůňce a krásná příroda – to bylo pouto, které nás navždy spjalo s našim tábořištěm. Zažili jsme zde i krušné chvilky, kdy nám příroda ukázala svou sílu – jednou do Odry přidala tolik vody, že jsme museli prchnout o pár dní dříve, nezřídka se stávalo, že deštivých dnů bylo víc než těch slunných, ale i přesto jsme se za rok zase rádi vrátili a nořili se do chladných vod u Jelena, vozili to správné dřevo až z dalekých listnatých luhů, v noci se báli při chůzi tmou, jindy zase plavili svá těla po proudu několik stovek metrů, všemožnými motorovými i nemotorovými vozidly převáželi potraviny, rozdělávali stovky čistých ohňů, potili se v initi a zažívali spoustu jiný věcí. A bylo nám krásně. Vím, že mnoho lidí si to asi nedovede představit, natož pochopit, ale my „z branže“ víme své :-)

Samozřejmě bych nerad opomenul nespočet jiných aktivit, jenž plnily pomyslné notýsky našich vzpomínek – Dny dětí, Vítání jara u Stromu, plavání, sázení stromků, dobrodružní Vyzvědači, boj o pevnost Boyard, zápolení o Zlatý mokasín, toulky Pálavou, bruslení, koupání, kuličkiády, pouštění draků, sbírání kaštanů, výlety pěšky, na kole, vlakem, autobusem či dokonce lodí – to vše se vešlo mezi výše zmíněné schůzky, víkendovky a tábory. A bylo toho dost!

Za tu spoustu let, co je kmenem kmen, přišlo, pobylo a zase odešlo mnoho lidí. Malých i velkých – někteří už si na kmen ani nevzpomenou, jiní s ním žijí dodnes (i když jsou třeba daleko, ať už geograficky nebo stylem života). Jsem rád, že se vždy našlo pevné jádro, které kmen drželo pohromadě a tlačilo jej správným směrem. A že jsme si u toho užili spoustu zábavy. Nebudu jmenovat, ani vypočítávat, kdo kdy a kolik pro kmen udělal, protože to není třeba. Každý svým dílem přispěl, a jak ten díl byl velký, není důležité. Hlavně, že jsme vždycky chtěli něco podniknout, zažít a věřili, že se to podaří.

V podstatě totéž bych rád popřál našim nástupcům – ať vždycky nacházíte novou sílu a inspiraci tlačit tu káru dál – k světlým zítřkům, jak se říká. Ať už budete mít pocit, že ty zítřky budou jakékoliv. Vždycky si vzpoměňte, co v češtině znamená název našeho kmene – Oyate Woape.

Ať nikdy neztratíte naději...