Po pátečním zděšení, že snad pojede jeden vedoucí a deset dětí, nastává v sobotu procitnutí, když na nádraží stojí čtyři vedoucí a tři děti, konkrétně Berkyovic. Co už.

Měli bychom jet vlakem až do Vizovic, ve Zlíně se ale situace komplikuje, takže jedeme autobusem. Dojedeme o čtvrt hodiny později, zkontrolujeme, jestli se nám ten houf dětí nikam nepoztrácel, Míša dostává papír s popisem trasy, po krátké poradě jdeme k zámku. Potkáváme nutrie. Ohrožuje nějaká svatba (nebo my ji…), klidíme se, hledáme cestu. Je hnusně.

Po vymotání z města nacházíme slepou ulici, tak se tam vrhnem a stoupáme vzhůru. Přejdeme jeden vysílač, u kterého Míša neustále hledá polní cestu a jakoukoliv mezeru v trávě považuje za důkaz její existence právě tam. Nakonec ale i on sám usoudí, že bychom měli jít až k tomu druhému, to už tam docházíme pod velením Anežky. Před ním je cesta jako kráva. Odbočujem z asfaltky a vydáváme se v tom hnusném počasí kamsi, kde už ani Liška nedává dobrou noc.

Pokračujem v cestě, potkáváme opuštěné chaty, hrušeň, ze které trháme ovoce, frňákovník. Děti se snaží zakousnout do svých zmrzlých svačin, na které jim kape déšť. Dojdeme k rozcestí. Máme se dát vpravo ze dvou cest, ony jsou tam však tři. Jdeme vpravo. Asi ne správně, protože po chvíli jdeme mírně z kopce, zkoušíme tedy odbočku, a pak další, až jsme u toho kdysi-loveckého-zámečku. Tady se fotíme a zkoušíme hledat poklad. Nejprve luštíme, kde by to mohlo být, a zkoušíme odhadnout místo. Po chvíli bezvýsledného pátrání na šifru kašlem a hledáme v okolí celé, ehm, stavby. Nic.

Když ani po čtvrt hodině a půl akru pročesaného území nic nenacházíme, loučíme se s představou pokladu a jdeme dolů. Dokonce se i dostáváme na správnou cestu. Dohadujeme se o barvě Efina naprosto-samozřejmě-a-jasně-žlutého batohu. Potkáváme nutrie. Jsme na nádraží. Něco kolem hodiny čekáme v čekárně. Přijíždí autobus. Nasedáme, odjíždíme.

K tomuto článku je založena fotogalerie.