Následující řádky se budou trošku lišit od těch, ze kterých se skládaly táborové články v minulých letech. Jak čas letí, tak se pomalu obměňuje generace těch, kteří rok co rok tábory chystají. Naši mladí vedoucí už nějakou dobu chystají program schůzek, a tak bylo zcela přirozené, že největší akce roku – letní tábor – padla kompletně na jejich bedra. Každý, kdo někdy zkoušel uspořádat dvoutýdenní pobyt více než dvaceti lidí v téměř naprosté divočině, ví, jaká je to fuška. Vše musí být promyšlené, nachystané, nakoupené, vyrobené, připravené. A pokud je, stále není vyhráno – překvapit může příroda, nemoci, únava (ke konci pobytu místy i psychická). Dlouho před táborem jsem neměl lehké spaní z toho, jak to celé letos v Heřmánkách dopadne.

Jako předkrm si vedoucí dali týdenní stavění tábora. Zeptejte se jich, jak rychle zapomněli na městský komfort a na vlastní kůži pocítili místy až bezmoc proti síle přírody. Právě uprostřed týdne totiž tábořiště navštívila větrná smršť, která ten den řádila po celé republice. Nebudu zde popisovat chvíle, které prožili, protože si je nedovedu dost dobře představit, ani ty, které jsme prožívali my ostatní doma při čekání na další zprávy o stavu situace. Ale tak už to v divočině chodí – přijde to rychle a není se kam schovat.

Naštěstí každý vítr jednou ustane, bouřkový mrak odpluje, druhý den už svítí sluníčko a mokré věci schnou. Noc před příjezdem dětí osazenstvo usínalo s pocitem, že až na pár drobností je tábor přichystaný. Byla to možná drsná škola, ale velmi užitečná.

Kdo čeká, že se v následujících řádcích dozví o všech hrách a kompletním programu tábora, asi bude zklamán. Zmíním se o věcech, které mě zaujaly, které se mě nějak dotkly, protože spousta událostí šla tak trochu kolem mne. Program už si vzali na starosti mladší, a tak se ze mne stal zásobovač a taková „děvečka pro všechno“ :-) Stíhal jsem si ale všímat spousty věcí.

Například toho, jaké děti tentokrát přijely. Rovná polovina z nich byla na našem táboře úplně poprvé. A to je dost. Zbytek, tábory už protřelý, je přijal bezvadně a den co den jsem viděl nadšení a radost z téměř každého táborového okamžiku. Ať už se jednalo o hry nebo volné chvilky, měl jsem radost z toho, že se nám sešla taková skupinka dětí, jaká se sešla. Opravdu. Táborem zněl smích, každý měl úsměvů na rozdávání. Samozřejmě ne vždy, ale v drtivé většině času. A to je pro dvoutýdenní soužití velmi důležité.

Líbilo se mi, jak si každý na táboře našel svou spřízněnou duši, se kterou mohl mluvit, hrát si, cítit se dobře. Ať už šlo o nerozlučnou dvojku Honza – Milda nebo holky různě se skupinkující, ale úplně v klidu také bavící se dohromady, jako rod nebo celý kmen.

Jeden příklad za všechny: večer bylo naplánováno zpívání a Náčelnická rada před započetím rokovala v týpí. Najedou slyšíme, že se z vedlejšího týpí line zpěv. Děcka se prostě sešly v jednom ze svých obydlí a pustili se do zpěvu samy. Bambini di Praga byli v tu chvíli proti nim amatéři z podchodu těšínského nádraží. Na vzdálenost dvaceti metrů jsme cítili naprostou pohodu a spontánnost a s vědomím, že s příchodem někoho s kytarou by se toto všechno vytratilo, jsme leželi v týpí, poslouchali a usmívali se.

Nemyslete si ale, že jsme děti nechali na táboře růst jako dříví v lese. To zase ne! Putování po planetách s sebou přinášelo jednu hru za druhou, mnohdy s přestávkami pouze na občerstvení. Když se účastníci těší na každý nový bod programu, všechno jde hned lépe.

Rychlý běh tábora však nepřináší jen sladké plody. V polovině pobytu nám Náčelnickou radu začala kosit únava ve spolupráci s nějakým lehkým virem. Naštěstí postupně, takže se pár dospěláků vystřídalo na marodce a za den dva už zase skákali přes kaluže. První týden byl prostě vyčerpávající, slunečný a na to hold nejsou naše zhýčkaná městská těla zvyklá :-)

A tak jsme trošku zvolnili, děcka si místo „orvávaček“ skládaly obrazce z PET-vršků, malovaly pohledy, připravovaly a hrály divadlo, byly na výletě a tak dále. Ale i pomalejším tempem se kosmické lodě obou rodů zdárně posunovaly k cíli, který jim už první noc sdělil tajemný mimozemšťan. Nasbírat vzácné květiny na záchranu jeho planety. (Ufonovu řeč se nám dokonce podařilo zachytit do tohoto záznamu)

Chvilka napětí a na obloze zazářilo znamení, že se věc podařila a celotáborové snažení nepřišlo vniveč. Ufon se dětem odvděčil sladkostmi a my vedoucí dnem splněných přání neboli akcí „Vylosuj si svůj kupón“. Na chvíli jsme chtěl být zase dítětem. Svést se v helmě na dvoukoláku nebo na motorce, jezdit po skluzavce, být masírován, zaléván teplou vodou nebo probouzen kytarou a snídaní do postele... No uznejte, to jsou věci, na které se nezapomíná!

Před koncem tábora každý vzpomíná na to, co jej zaujalo a oslovilo. Vzpomínám na již tradiční nadšení z našeho skvělého koupání, na první jiskřičky dětskou rukou rozdělaných ohníčků, na pobíhající pejsky, lovení signálu v Náčelnickém týpí nebo na hlas flétny zpívající večerní píseň. Dále na příjemný pocit z návštěvního dne, kdy se tábořiště pořádně zaplnilo a bylo vidět, že rodičové a příbuzenstvo se za námi přijelo podívat rádo a s nadšením se také zapojilo do paralympiády. Dále vzpomínám na smutné, ale i úsměvné loučení s Katkou, posléze i se Zuzkou, na mnoho nezapomenutelných výroků, z nichž u mne vede Honzův divadelní part s reklamními spoty ve stylu „Je levná a pevná“, na slunné dny, ale i na únavné střídání počasí ve druhém týdnu. Určitě nezapomenu ani na neobyčejné chvíle v potní chýši, ale i na okamžiky všední, každodenní – s kamarády, povídání s dětmi i vedoucími, prostě běžný táborový ruch, který jako mozaika zaplňuje celé dva týdny v přírodě.

Když se v neděli sešlo „rudé komando“ (opravdu v těch červených tričkách tak vypadali :-) ) na prázdném tábořišti, bylo ta jedna z posledních věcí, které jsme společně na táboře zažili. V kruhu, spojeni za ruce, jsme se rozloučili a pak se kapitola jménem letní tábor Vesmírného dobrodružství 2008 uzavřela.

Věřím, že potáborová slova některých rodičů o tom, že děti při vyprávění nevěděly čím začít a zážitky z nich doslova tryskaly, platila téměř ve všech rodinách. Měl jsem dobrý pocit z toho, jak jsme se na táboře měli. Že jsme měli vždycky něco dobrého na jídlo, že nebyla nouze o zábavné soutěžení, o smích a dobrou náladu.

V úvodu jsem se zmínil o našich mladých vedoucích. Určitě to byla pro ně velká škola a každý si během tábora hledal své místo a způsob, jakým chtěl ostatním pomoci. Někdo makal na programu, jiný se staral o zásoby dřeva, vody a jiných materiálů. Myslím, že jim to dohromady celkem dobře klapalo, i když oni sami určitě ví, kde je tlačí bota a co je do budoucna třeba ještě zlepšit.

Doufám a přeji si, aby i příští rok na naší louce poblíž Heřmánek vyrostly ty nejkrásnější a nejdůmyslnější stavby – indiánská týpí a zase se v nich sešla skupina lidí, kteří rádi stráví společné dny v přírodě. Rok je dlouhá doba a řekl bych, že žádný další tábor není jistou věcí, ale snad se vše podaří a letošní devátý tábor nebude táborem posledním.

Díky všem, kteří se na chodu tábora podíleli, díky dětem i rodičům, díky i trpělivým čtenářům, kteří se dostali až na tento – poslední – řádek.

K tomuto článku je založena fotogalerie.